Stužkování maturitní třídy je pro třídního kantora i pro jeho študáčky zlomový okamžik. Trochu mi to připomíná vojnu, když mazáci, kteří měli civil „za pár“, začali stříhat metr. „Každý den v šestnáct hodin,“ jak se zpívá v jedné vojenské písničce, „cenťáček zahodím.“ V šestnáct hodin, totiž, po tzv. rozkaze, oficiálně končil den. Stejně tak ostužkovaní „skoromaturanti“ každý den po poslední hodině budou blíž první velké zkoušce v jejich životě, maturitě. Ačkoliv se to nyní nezdá, bude čas, který se obvykle tak strašně vleče, najednou zrychlovat, utíkat či dokonce pádit. Čas maturity bude najednou za dveřmi a človíček študácký si čím dál tím víc bude uvědomovat, co všechno ještě musí stihnout.
Je tomu právě dva a půl roku, co jsem v jednom ze svých blogů napsal toto:
Před rokem mi odmaturovala třída a letos třídu nemám. Po prázdninách však jednu dostanu. Nebudou to pro mne žádní nováčci. Již několik let se známe, učím je fyziku, a já je přeberu po kolegyni, která odchází do penze. Po tak vynikající předchůdkyni to nebudu mít zrovna lehké. Ne vždy jsme se s touto třídou měli rádi. Tvrdě jsme bojovali. Já jsem jim nic neodpouštěl a oni mi nic neulehčovali. Přesto se v poslední době mezi námi vytvořil zvláštní vztah a já, k vlastnímu velkému úžasu, se do hodin v této třídě začal těšit. Ještě předtím, než se začalo šeptat, že bych je mohl převzít. Přitom se opět potvrdila stará pravda, že šuškanda ví všechno dříve než ti, jichž se to týkalo. A těším se i nyní. Těším se na první zářijový den, kdy se před ně postavím už ne jako pouhý fyzikář. Budu před nimi jako jejich třídní profesor. Tříďas, šerif, krkavčí otec nebo tatíček třídní, jak mi před rokem napsali moji tehdejší maturanti.
Co k tomu dodat? Myslím, že v těch několika řádcích jsem vyjádřil prakticky vše, co následovalo potom. Tenkrát, první čtvrtletí panovalo jakési příměří, jakési oťukávání. No, a potom všechno vklouzlo zase do starých kolejí. Neustálý boj na obou stranách, přičemž se velmi často zapomínalo, že študáky a kantory spojuje jeden cíl a jeden zájem, že nestojí na opačných stranách barikády. Přes to všechno jsme se zdárně dopracovali až do tohoto okamžiku, kdy pasováním na maturanta a obdržení stužky se šerpou se stanete, řečeno vojenskou terminologií, supermazáky, starými psy či starými pákami. Těmi, kteří to už opravdu mají za pár.
Co k tomu více? Na to špatné se časem zapomene, i kdyby to v tomto okamžiku bylo čerstvé, živé, i kdyby to jakkoli moc bolelo. Čas je dobrý lékař, ten všechno zlé zhojí. Takže potom zůstanou vzpomínky pouze na to veselé, Protože život je tak moc krásný a zároveň krátký, že není dobré si ho kazit špatnými vzpomínkami.
Na co bych měl tedy vzpomenout? Třeba na to, bylo to ještě v prehistorii této třídy, jeden z vašich spolužáků, který už s vámi nestuduje, provokoval vyučující tím, že se nepřezouval. Já jsem ho několikrát nechal zout a on musel být v hodině bos. Jednou, když se zase musel zout, všimnul jsem si, že někteří z vás rovněž nebyli přezuti. Proto jsem zavelel: „Všichni nepřezutí zout a boty ke dveřím!“ Ó, jak neprozřetelný to byl příkaz. Zuli jste se všichni. Snad jste to na mne nastražili, snad to byla náhoda. Když jsem uviděl tu hromadu bot, dostal jsem strach, zda se v takto zamořené místnosti ještě dá pracovat a vy jste se zase mohli obout.
Nebo třeba na výletě na Baldovci. Když jsme šli pěšky z Macochy k nejbližší zastávce autobusu, někteří z vás si chtěli zkrátit cestu přes ohradu s pasoucími se ovcemi. Já šel dál po cestě, když jsem uslyšel vyděšený jekot prošpikovaný slovy, která nelze bez uzardění ve společnosti vyslovit. I příslovečný dlaždič by se asi začervenal. Jedna z vás si totiž nevšimla těch ovcí, a když se k ní skupinka ovcí rozeběhla, začala panikařit. Ona se totiž ovcí strašně bojí. Když pak s jekotem a nadávkami před nimi prchala, přeskočila elektrický ohradník s takovou bravurou, že vidět jí tělocvikář, dal by jí permanentní jedničku až do konce studia.
Dokázali jste mi, že umíte být na výši i docela lidsky. To letos na jaře, kdy jednomu z mládenců nevycházela zrovna moc dobře matematika a jedna z děvčat přišla za mnou, zda je pravda, že je rozhodnuto o jeho propadnutí. Když jsem řekl, že je to nesmysl, že záleží na tom, zda čtvrtletku napíše aspoň na trojku, byl jsem ujištěn, že to na trojku napíše. Když jsme se pak autobusem vraceli z Vranova, kde jsme byli na výletě, byl jsem dotázán, zda už jsem tu konkrétní písemku opravil. Já jsem se zatvářil vážně a řekl: „Bohužel, mám špatnou zprávu.“ Ti, kdo to slyšeli, okamžitě ztichli. Dá se říct, že zavládlo zděšení. „Ano, mám špatnou zprávu: Náš početní stav se po prázdninách nezmění.“ Vy všichni jste se dokázali náramně radovat z úspěchu svého spolužáka. Když jsem se koncem prázdnin dověděl, že jste zorganizovali jeho tvrdé doučování, že jste jej společnými silami připravili na tu čtvrtletku, tak jsem si řekl: „Před touto bandou klobouk dolů.“
Máte mezi sebou dobré organizátory. Výlet na Baldovec byla nádherná ukázka organizačních schopností Jessiky. Vranov na jaře spočíval v pevné ruce Aničky a Praha před necelými dvěma měsíci byl organizační koncert Aničky, Jany, a pokud se nemýlím, tak také Zdišky.
Když jsem už vzpomněl Vranov, tak tam se kluci nechali trošku unést a děvčata byla na ně pěkně naštvaná. Druhý den jsem je poslouchal, jak se bavila o tom, zda kluci vůbec někdy dostanou rozum. Shodla se na tom, že asi nikdy. Omyl, milé dámy. Kluci rozum dostanou, možná dřív, než by kteroukoliv z vás to napadlo. Manželský chomout už zkrotil nejednoho bouřliváka, a pokud k tomu ještě přijdou děti, nebojte se, milé dívky, z kluků budou vzorní tátové. Z toho bych obavu neměl.
V létě jsem viděl ruský film, jmenoval se „Včera byla vojna.“ V tomto filmu si studenti předpovídali, čeho v životě dosáhnou, co je proslaví. Stejně tak i mne velmi často napadá myšlenka, co z vás bude, jak se uplatníte v životě.
Tak například tady Zuzka, která se nerada podřizuje příkazům, může být šéfkou nějaké velké firmy. Šéfkou chytrou, vzdělanou a především tvrdou, která nestrpí nějaké neplnění příkazů, nějaké odmlouvání. Kristýnka je naopak člověk hloubavý, která by tvrdou šéfkou být asi nedokázala, spíš by mohla vést kolektiv pracující na bázi dobrovolné spolupráce. Třeba vědecký či výzkumný tým. To by mohla být její parketa, má na to správný vědecký sitzfleisch.
Jana, která dokázala přinutit naprosto nemuzikálního tělocvikáře zpívat, by se klidně uplatnila v médiích, dovedu si jí představit v parlamentních lavicích nebo dokonce ve vojenském stejnokroji.
Aničku v charitativní práci, Dianu jako tlumočnici či překladatelku, případně v diplomatických službách a Monika může vyniknout třeba v choreografii. Michal bude dle všeho cifršpion, šéf centrální banky nebo budoucí pan Kalousek.
Nebojte se, nebudu věštit všem, to bych zde mluvil do rána. Sám nemám křišťálovou kouli, a jsem zvědavý, co z toho se po letech vyplní. Tedy, já už se to asi nedozvím, jenom vy, až se jednou sejdete, asi tak v mém věku, můžete si říct, zda jsem se mýlil a jak moc. A také si pak řekněte, ne teď, ale až potom, zda jsem vás měl či neměl rád, děcka moje, skoro vlastní. I když to tak často nevypadalo.
Proto na závěr jedno přání: DOBŘE ODMATURUJTE! To vám přeje váš tatíček třídní, občas krkavčí otec.
