Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan, tedy premiér země usilující o vstup do EU, považuje potrat za vraždu. A turecká ministryně pro rodinu a sociální politiku Fatma Şahin jej v tom podporuje. Premiér totiž prohlásil, že: „Nikdo nemá mít právo schválit potrat. Není rozdíl, zda zabijete dítě v děloze jeho matky nebo zda ho zabijete po narození.“ Erdogan tak považuje potrat za vraždu a spojuje ji s mezinárodní agendou populační kontroly.
Turky nemusím a jsem rozhodným odpůrcem jejich vstupu do EU. V tomto případě však s postojem tureckého premiéra naprosto souhlasím. Každopádně nazval věci pravým jménem. Potrat, ať se to komu líbí či nikoliv, je totiž vraždou, a to vraždou nájemnou. Potratáři svou činnost dělají na objednávku a dostávají za to zaplaceno. U nás a v ostatních tzv. civilizovaných demokratických zemích obvykle z peněz daňových poplatníků. Tedy i z mých, ačkoliv jsem zásadně proti tomu. Nevím, jakou částkou se podílejí potraty na nákladech našeho zdravotnictví. Při počtu 38 864 potratů v loňském roce to nebude zrovna malá částka. Každopádně se jedná o mnoho desítek, možná i stovek milionů. Tyto peníze by se mohly použít úplně někdy jinde, nehledě na uvolnění poměrně značné kapacity tzv. lékařů, vykonávajících tuto bohulibou činnost, včetně ostatního zdravotnického personálu.
Potrat je tou nejbrutálnější a nejhnusnější vraždou. Uvědomme si, že i sotva narozené dítě se nějakým způsobem brání, pokud mu někdo chce ublížit. Mává ručičkama, kope nožičkama, křičí. Nenarozené dítě ani tuto možnost nemá.
Nájemná vražda bývá obvykle ohodnocena vyšší sazbou. Jenže pro vrahy v bílých pláštích to neplatí. Ti naopak, třeba u nás, zastávají vysoké politické a veřejné funkce.
Argumentovat, že vraždou může být něco, k čemu společnost dospěje, a u potratů je to zatím otázka svědomí jedince, je naprosto scestné a potratovému byznysu jse tím jenom nahrává. Podobnou rétoriku ostatně svého času použila i Zuzana Roithová, kandidující na post prezidentky pod záštitou strany, označující se za křesťanskou.
Potraty však nejsou otázkou svědomí pouze jednotlivce, ale celé společnosti. Jsou otázkou úcty k životu. Otázkou postoje každého z nás ke každému z nás. Jenže v naší amorální a bezhodnotové společnosti je to takřka neřešitelný problém.
Zajímavým je, že proti tureckému premiérovi se postavila Federace ženských asociací, která ústy své mluvčí prohlásila, že premiér „napadá ženy“ tím, že se staví proti potratům. Rovněž propotratové reakce třeba na facebooku jsou především od žen. Je hrozné, když matky nebo budoucí matky mohou být zastáncem vraždění dětí, byť nenarozených. Pověstný biblický král Herodes by musel zblednout závistí, porovnáme-li množství betlémských neviňátek zavražděných na jeho rozkaz s tím, co se dnes děje v zemích, vyrostlých na židovsko-křesťanských základech.
Teď jsem si uvědomil, že v naší společnosti je přece jenom žebříček vysoce morálních hodnot. Jsou jimi například kariérismus, úplatkářství, touha po moci, bezohlednost, bezcitnost. Takové póvl hodnoty, jako je láska, úcta k životu i nenarozenému, rodina, Bůh, ty jsou pro mnoho lidí nepodstatnými. A pokud se jimi někdo ohání, potom je označen za staromódního, konzervativního, nejdoucího s dobou či za bigotního katolíka, což je pro mnoho významných „osobností“ synonymem totálního blbce. Takže jsem to, co jsem.
A co Turci? Jejich premiér jim to asi u lidumilů v Bruselu trošku zavařil. Nu, co se dá dělat!
