Suché Zweigeltrebe z pozdního sběru v Blatnici pod Svatým Antoníčkem ve spojení se starou anekdotou inspirovalo humoresku o nelehké, ba až nebezpečné práci pedagoga.
Paní učitelka první třídy základní školy, která se snažila zcela zodpovědně plnit dikci školního vzdělávacího plánu, vytvořeného z moudra ministerstva školství, oznámila dětem, že jdou na vycházku, poznávat krásy zimní přírody. Počasí bylo právě takové, jaké bylo. Teplota kolem nuly, sníh napadlý kolem svatého Martina po několika dnech slezl a o dalším si každý mohl nechat jenom zdát. K tomu pofukoval čerstvý větérek a přitom drobně mžilo. Někomu by mohlo připadat nezodpovědné, že v takovém počasí paní učitelka žene děti ven. Poznávání zimní přírody však bylo součástí školního vzdělávacího plánu a nikdo nemohl při jeho tvorbě tušit, že zima bude právě taková, jaká momentálně byla. Někdo by řekl „nerudná“, Paní učitelka by však takového rejpala uzemnila, neboť byla panem školním inspektorem předchozího dne náležitě poučena. Děti přece nejsou z cukru a musí se otužovat! A navíc, ešvépéčko, tedy školní vzdělávací plán, je právě proto vytvořeno, aby se plnilo. Tak jaképak copak!
Paní učitelka poslala děti do šatny, aby se oblékly. Ty sice moc nejásaly, poněvadž do nevlídného marastu se jim moc nechtělo. Byly však řádně vychovány, a tak bez reptání poslechly. Ostatně, bylo by smutné, kdyby už prvňáčci remcali či dokonce se dovolávali Deklarace práv dítěte! Na to mají aspoň dva roky čas. Pak Deklaraci budou znát lépe, než vyňatá slova po B nebo malou násobilku.
Když paní učitelka přišla na školní dvůr, kde děti na ni už čekaly, zjistila, že schází Honzík. Prý sedí v šatně a pláče. Paní učitelka v duchu nepedagogicky zasakrovala, nechala děti stát na dvoře a vběhla do šatny. Na lavičce seděl Honzík a srdceryvně vzlykal.
„Copak je Honzíku? Všichni na tebe čekáme!“
„Když … když já …já …“
„No tak, Honzíku, copak je? Uklidni se a přestaň plakat“, konejšila jej paní učitelka.
„Já … já si nemohu o…obout bo…botičky“, štkal Honzík a popotahoval nosem, ze kterého mu notně teklo. Paní učitelka vytáhla svůj kapesník, utřela mu nos a zeptala se, proč si nemůže botičky obout.
„Když … když … ono mi to nejde.“
Paní učitelka si pomyslela něco o rozmazleném frackovi, který se neumí obout a o neschopných rodičích, kteří jej to dosud nenaučili. Hlasitě však neřekla nic, pouze dvakrát suše polkla a poklekla k Honzíkovi, že mu s obutím botiček pomůže. Honzík se uklidnil a přestal plakat. Jenom občas ještě "popotáhl kostelníka na věž", tedy posmrkoval. Paní učitelka vzala do ruky jednu botičku, Honzík natáhl nožku a … nešlo to!
„Honzíku, zapři se pořádně, ať tu botičku natáhnem!“ přikázala paní učitelka Honzíkovi. Ten poslušně tlačil a tlačil, až dokonce z toho úsilí zazněl zvuk nepříliš společenský, zvláštní, provázený ne právě příjemnou vůní.
„Čuně jedno, nevychované!“ pomyslela si paní učitelka. „Ále, je to ještě děcko.“
Konečně! Sláva! Jedna botička je obuta i zavázána. Teď hurá na druhou. Opět velké úsilí a opět se zvukovým doprovodem. To už paní učitelka nevydržela: „Honzíku, copak dobrého jste měli k večeři?“
„Čočku, paní učitelko. Tu já strašně nerad, ale maminka pravila, že na nic lepšího nemáme peníze.“
Paní učitelka trošku zalitovala, že se vůbec ptala. Vzápětí však radostně konstatovala, že se dobré dílo podařilo. Obě botičky byly obuty na Honzíkových nožkách a dokonce i zavázány! Sláva, sláva, ještě jednou sláva! Podívala se na hodinky: „Do prčic! Deset minut je pryč.“ Už to tak vypadá, že na přírodovědnou vycházku bude muset obětovat i následující hodinu počtů. Čert aby vzal celé ešvépé, i s panem školním inspektorem, kterého pamatuje ještě jako žákyně, co by soudruha školního inspektora. No holt, některé kapacity ve školství jsou nenahraditelné.
„Tak, Honzíku, dooblíkej se a utíkej na dvůr za ostatními!“
Paní učitelka se otočila k Honzíkovi zády a zamířila ke dveřím, když uslyšela plačtivé: „Paní učitelko! Prosím, paní učitelko!“ Strnula hrůzou a potichu zaúpěla: „Co zase ještě?“
„Copak je Honzíku?“ zeptala se nahlas a mile se na chlapečka usmála. Sama se divila, kde k tomu sebrala sílu.
„Když vy jste …“ a Honzík se opět rozplakal, „…když vy jste mi ty botičky nazula obráceně!“
Paní učitelka s hrůzou pohlédla na Honzíkovy botičky. Opravdu! Levou botičku měl na pravé nožce a pravou zase na levé. Opět suše polkla, pomyslela si o sobě, že je blbá, poklekla k Honzíkovi a začala mu zouvat botičky. Dolů to šlo celkem snadno, což jí poněkud uklidnilo. Prohodila botičky a začala s nazouváním. Paní učitelce se roztřásly ruce. Šlo to stejně špatně, jako předtím. Když se to opět podařilo a opět za Honzíkova voňavě zvukového doprovodu, pohlédla na hodinky. Dalších sedm minut v háji. Ale zlepšuje se! Už dostává do rukou správný obouvací grif.
S úlevou se postavila. Než se však stačila otočit, opět uslyšela Honzíkův hlásek: „Paní učitelko, to nejsou moje botičky.“ Paní učitelce se zatmělo před očima. „Proboha, já tomu spratkovi asi ublížím!“zašeptala. Pak si pomyslela, že je to přece ještě blbé děcko, a než Honzík stačil ještě něco pronést, začala mu zouvat napřed jednu, potom druhou botičku. Honzík přitom paní učitelce vyprávěl, že před několika dny byl u nich na návštěvě pan exekutor a byl na ně velice zlý a že jim sebral spoustu věcí.
„Proč si jenom nevzal i tebe!“ pomyslela si paní učitelka zouvajíc Honzíkovi druhou botičku a pomalu se rozhlížela, kde asi budou skutečné Honzíkovy botičky.
„Pan exekutor sebral i moje nové botičky.“ Paní učitelka se zarazila.
„V čem jsi vlastně přišel do školy, když nemáš botičky?“
„Paní sousedka mi půjčila po jejich Františkovi. Tomu už jsou malé.“
„Dobře, Honzíku, dobře. A kde je máš?“ Paní učitelce bylo silně nevolno.
„No, právě jste mi je zula …“ bezelstně opáčil Honzík. Hlavou paní učitelky se táhly naprosto nepedagogické výrazy, směřující na Honzíkovu hlavu. Vyslovit je nahlas, zastyděl by se i pověstný dlaždič, který dle jednoho rčení bývá velmi sprostý. Paní učitelka, celá brunátná, začala znovu obouvat nešťastné botičky. Mezitím se do šatny trousily prochladlé děti, které už to na dvoře nebavilo a kterým bylo zima.
„Paní učitelko, nechoďme nikam! Pěkně prosíme. Nám je zima.“ Paní učitelka se zhluboka nadechla, pomyslela si něco o místě, kam slunce nikdy nezasvítí a kam patří jak děti, tak Honzík i pan exekutor, který sebral Honzíkovi botičky a samozřejmě také pan školní inspektor.
„Ne, ne a ještě jednou ne! Půjde se ven a basta! Vycházka do přírody musí být. Včera to nařídil pan inspektor!“ rezolutně zamítla jejich nesmělé pokusy o zrušení vycházky. Potom jí hlavou ještě táhly neveselé myšlenky o kreténských inspektorech, nezodpovědných rodičích a blbých děckách. „Proč jsem se jen, já kráva blbá, tak dobře učila! Kdybych na to kašlala jako ostatní, nemusela jsem být učitelkou!“ v duchu úpěla paní učitelka. Ani netušila, že již velmi brzy se jí naskytne příležitost, zbavit se nelehkého poslání vzdělávat nevzdělavatelné a vychovávat nevychovatelné. Pomohla Honzíkovi do bundičky, nasadila mu čepičku a kolem krku mu omotala šálu.
„Tak, alou, alou, děti! Jde se. Ať jsme brzy zpátky!“
*****
Asi po půl hodině, to už děti s paní učitelkou konečně opustily školu a dostaly se za městečko do nevlídné přírody, Honzík se znovu rozplakal. Pofňukával sice po celou dobu, co vyšli ze školy, že ho tlačí botičky, ale paní učitelka na to nebrala ohled. S tím přece ona nic nenadělá. Má botky od sousedky, kdož ví, zda je to odpovídající velikost. Co ona s tím?
„Tak, co je zase, Honzíku. Jen mi neříkej, že tě stále tlačí botičky. S tím já nic neudělám!“
„Když mne strašně zebou ručičky, paní učitelko.“ zavzlykal Honzík.
Paní učitelka zoufale zaskučela a obrátila oči k nebi. ´Proboha, ještě tohle! To snad není pravda!´
„Ty nemáš rukavičky, Honzíku?“
„Mám“ opět zavzlykal Honzík.
„Tak si je přece dej na ručičky!“ odpověděla paní učitelka a nevěřícně kroutíla hlavou nad takovou neschopností, kterou ani Honzíkův věk neomlouvá.
„Nemůžu!“
„A pročpak? Kdepak je máš?“
„No, přece v těch botičkách …“
*****
Bohužel, v tomto okamžiku musím ctěné čtenáře požádat o shovívavost. Příběh nemohu prozatím dokončit, poněvadž hlavní líčení s paní učitelkou se u krajského soudu zatím nekonalo. Očekává se však, že paní učitelka může dostat až vyjímečný trest.
Základ tvoří stará anekdota, kterou jsem slýchal již jako kluk před půl stoletím.
