Bejvávalo

V ZŠ Benešov Na Karlově v rámci projektu před necelým rokem zkusili výuku osvědčeným způsobem jako za první republiky či za Rakouska. Děckám se to líbilo, rodičům též. Ani rákoska či klečení v koutě jim nebylo proti mysli.

Pár učitelek a asistentek se slušně obléklo, ne jak to vidíme dnes – učitelky či učitelé ve vytahaných tričkách a roztrhaných riflích, mnohdy s výrazně sníženým pasem, že je jim vidět málem až do … Ve třídě se objevilo ukazovátko i rákoska. Ruce za záda a sledovat frontální výuku. K dispozici bylo i klečení v koutě.

Je otázkou, jak dlouho by toto nadšení děckám i jejich rodičům vydrželo. To však v daném miniexperimentu není podstatné. Důležité je, že si děcka zkusila, že to jde i jinak, možná lépe. Nebo snad naše školy po desetiletí až staletí produkovaly jenom blbce?
K článku bych dodal, že v první a ve druhé třídě jsem rovněž sedával s rukama za zády, během třetí třídy se to rozvolnilo. Za nesplněný úkol nebo vyrušování bylo rákoskou přes dlaně, ačkoliv to v padesátých letech už bylo zakázáno. Nikdo si doma nestěžoval, poněvadž pak by měl práci soudruh řemen. Neexistovala žádná dys, propadnout se dalo mnohokrát, zédéška se dala vyjít třeba v páté třídě. Když někdo byl opravdu těžko chápavý, skončil ve zvláštní škole, nikdo to za diskriminaci nepovažoval. Toto slovo jsme tenkrát neznali a snad je neznali ani učitelé. O deklaraci práv dítěte jsme neměli ani potuchy, bohudíky za to. A grázlíci končili v polepšovnách. Ne jako dnes, kdy si děcko může všechno dovolit a za napomenutí, nedej bože za pohlavek, přijde tatíček či mamička učiteli ještě vynadat a bulvární i veřejnoprávní média mají opět plno práce.

K rákosce podotýkám, že osobně bych opět zavedl tělesné tresty. V první fázi pro rodiče, teprve pak pro děcka. Protože ta jsou velmi často obrázkem svých rodičů.