Nad pohárkem lahodné frankovečky přemítám, co všechno se kantor o sobě od študáků může dovědět a jak se přitom nestačí divit. Ale když ti študáčkové jsou správná banda, pak to ani tomu kantorovi tolik nevadí.
„To mi pěkně kazíš třídu,“ vybafla na mne kolegyně, sotva jsem otevřel dveře kabinetu. Zlehka jsem zalapal po dechu, protože jsem měl za sebou poměrně náročnou hodinu a myslel jsem si, že se během několika minut přestávky dám trošku dohromady. Udiveně jsem na ni pohlédl a mlčky se posadil, načež kolegyně spustila.
Ve své třídě měla matiku a zkoušela. Zadala úhel omega, a zkoušená chudinka, jejíž jméno jsem nestačil díky přívalu slov ani nestačil zaregistrovat, napsala velké tiskací omega. Po upozornění, že úhly se značí malými písmeny, nastal problém. Dívčina neměla potuchy, jak malé omega vypadá. No, a třída na tom byla stejně. Kolegyně matikářka s povzdechem napsala na tabuli krásné malé ?.
„Ahá, ani prdel, ani prsíčka,“ ozvalo se jí za zády. Třída vybuchla smíchy.“ Co to mělo znamenat, Marku?“ zeptala se kolegyně, která samozřejmě smysl pronesené věty ani následnou reakci třídy nechápala.
„Tak nás to učil pan profesor Pijáček ve fyzice. Abychom si to lépe zapamatovali,“ opáčil Marek a třída souhlasně zabručela.
„Co zapamatovali?“
„No, jak se píše malé omega.“
Kolegyně zakroutila hlavou a dál už to nerozebírala. Zbytek hodiny stál za pendrek, protože třída byla rozhozená a pozornost veškerá žádná. Proto také, jakmile mne spatřila, dala mi to sežrat i s navijákem, jak jsme říkali kdysi, za dob mého mládí.
Já znovu zalapal po dechu a rozpačitě zakoktal, že takovou formulaci slyším poprvé a proto jsem to nikdy nemohl vypustit z úst. „Jenže oni tvrdí, žes to byl ty,“ odvětila kolegyně. Cítil jsem se dost nesvůj a bylo to na mně asi znát a ji to rozesmálo: „Tebe to nějak vzalo!“
„Jak by ne! V životě jsem něco podobného neřekl a teď tohle. Nikdy nikomu nedokážu, že nejsem autorem tohoto výroku.“
„Tak se na to vykašli, znáš tu moji bandu,“ řekla konejšivě. „Jen se před nimi nedej znát, že to víš. Ať neřeknou, že všechno ti vyslepičím.“
Mlčky jsem přikývl, a protože právě zazvonilo, sebral jsem se stolu hromádku s přípravami, odešel do procesu. Vyučovacího. A jako naschvál, rovnou do třídy, která mne před chvílí tak očernila.
Dvě desítky pichlavých pohledů. Dost nepříjemné. Jenže roky kantorské praxe mne naučily nedát na sobě znát pravé pocity, a tak po chvilce ve třídě zavládla v podstatě normální, poněkud strojeně nudná atmosféra. Když jsem však oznámil, že jsem se nad nimi smiloval, a ohlášenou desetiminutovku si napíší až příští hodinu, byli najednou všichni v krásné pohodě a já se těšil, že na rozdíl od předcházející dost nepříjemné hodiny, si mezi touto smečkou vlastně trošku odpočinu. Samozřejmě, že jsem se nad nimi nesmiloval. Ale mohl jsem jim říci, že mne o přestávce jejich třídní tak rozhodila, že jsem zadání písemky nechal ležet na stole? Nemohl. Navíc jsem vypadal jako kantor lidumil.
Téma celkem zajímavé. Ohmův zákon pro částečný obvod. Krásná pohoda, sem tam nějaký drobný dotaz, třída krásně pracovala. Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, jak se zpívá v jakémsi prvorepublikovém šlágru. Já se po vzrušené přestávce trestuhodně uklidnil a v zápalu výkladu jsem psal na tabuli formuli Ohmova zákona.
„Jednotkou odporu je Ohm a značí se velkým písmenem omega …“ a než jsem stačil zmíněný symbol napsat na tabuli, ozval se ze třídy: „Ani prdel …,“ bleskově se otáčím, abych zaregistroval Marka, jak pronáší: „…ani prsíčka.“
„Tak už ťa mám, ty pajtášu fúsatý,“ zařval jsem na něj. Marek zůstává s otevřenou pusou a třída na okamžik strne. Už je to dost dávno, co jsem je naposledy seřval. Bude tomu už vice než rok. Okamžik překvapení vydrží skutečně jen okamžik a učebnou se rozléhá hurónský smích.
„To jste pěkní maglajové. Tak já vás učím takové ptákoviny?“ Další salva smíchu. „Jak před tou vaší třídní vypadám? Jako nějaký hulvát, který si ani do pusy nevidí. Co? Tak kdo to ode mne slyšel, takovou prasárnu?“
„Tak naše pančejka vám to řekla?“ špitá potichu Míša.
„Jo, vaše pančejka mi to řekla,“ odvětím jsem nakvašeně, ale v duchu se musím usmát, protože Míša použila svou vlastní formulaci oslovení třídní. Pančejka je paní učitelka. Tuto zkráceninu totiž používá, jen když chce vyjádřit jakousi lásku či úctu ke své třídní učitelce. „A také jsem jí musel slíbit, že ji neprásknu, že mi to řekla.“
„Ale práskl jste ji.“
„Jo, ale jen díky vám, že jste mne vyprovokovali a já vám no to skočil.“ Třída se opět směje, ale už docela lehce, nenuceně.
„Tak, a teď mi řekněte, kdy jsem vám tenhle nesmysl řekl.“ Ve třídě nastává rozpačité ticho. „Tak čekám, kdy jsem vás to učil?“ Ticho houstne. „Pěkně jste mne naštvali, to vám povím. Něco takového bych od vás nečekal.“
„Tak už to neřešte, pane profesore,“ špitá opět Míša. „Jo neřešte to,“ přidává se Ondra. „Možná to řekl úplně někdo jiný,“ ozývá se zase odněkud ze třídy. Je znát, že jim není jedno, že mne svým nemístným vtipem naštvali. Ostatní se přidávají: „No tak, neřešte to, pane profesore.“ V duchu se musím smát, když vidím ty rozpačité ksichtíky.
„Dobrá, nebudu to už řešit,“ nechávám se oblomit. Pohled na hodinky a přísně dodávám: „Těch ztracených pět minut přetáhneme přes přestávku. Já vás naučím, dělat si ze mne srandu!“
„Tak jsem to prý nebyl já, ale asi někdo jiný,“ zvěstoval jsem kolegyni, sotva jsem otevřel dveře kabinetu.
„Tys jim vykecal, že jsem ti to řekla? Už ti nepovím ani slovo,“ odpálkovala mne naštvaně kolegyně.
„Ale houby s voctem, jsem vykecal. Ta sebranka to na mne vybalila sama. Probíral jsem Ohmův zákon a sotva jsem řekl „omega“, už to začalo. Tak jsem jim vyčistil žaludky. Ti si mne určitě dlouho do těch svých nevymáchaných pusinek nevezmou!“
Kolegyně se rozesmála. „Tak oni tě dostali tak snadno?“
„Jo, dostali,“ a začal jsem se rovněž smát. „Máš to pěknou smečku, jinou takovou hned tak nenajdeš.“
Kolegyni se zlehounka zaleskly oči a já viděl, že by tu svou třídu, která ji připravila tolik starostí, nevyměnila ani za všechny hodňásky na světě.
„Je to správná banda, holka. Já je žeru.“
