Zítřejší pětatřicáté výročí vysílání prvního dílu propagandistického televizního seriálu „Třicet případů majora Zemana“ je v centru pozornosti médií, vč. veřejnoprávních. Pochybuji, že něco podobného by si dovolilil třeba Němci, kdyby se v médiích neustále objevovaly filmy a pořady propagující nacismus.
Nelze totiž nalézt podstatný rozdíl mezi nacismem a komunismem. V poválečném Německu proběhla důsledná denacizace. Samozřejmě, že lidé, kteří se podíleli na vzestupu Hitlera a jeho soldatesky nevymřeli. Politikou důsledné denacizace se však museli podílet na budování nového, demokratického Německa. To se dělo nejen těsně po válce v okupačních zónách, ale i později v rozděleném Německu a děje se tak dodnes. Pokud někdo namítne, že nacismus potichu přežíval a i dnes vystrkuje růžky, tak má do určité míry pravdu. V každé společnosti se vyskytnou sociální skupiny, kterým podobné ideologie nejsou cizí. Dokonce i v Rusku a dalších bývalých republikách Sovětského svazu, který nacistickou agresí velmi trpěl, se vyskytují obdobné skupiny. Pokud společnost je vskutku demokratická, potom si své nácky dokáže pohlídat.
Je tragédií, že komunismus, jakožto ideologie stejně zločinná jako fašismus a nacismus, se roztahuje ve většině demokratických zemích. V řadě řadě z nich se komunisté v nemalých počtech roztahují v parlamentech, včetně parlamentu našeho. Komunistističtí pohlaváři vystupují v médiích a zcela beztrestně šíří jed komunismu. Přitom, stejně jako v době, když byli u moci, mají hubu plnou starosti o obyčejného člověka. Neomaleně přitom neberou na vědomí, že ještě žijí pamětníci láskyplné péče o lidi v zařízeních umístěných třeba v Jáchymově či Leopoldově, kde komunistickým mocipánům nepřekáželi při jejich (zlo)vládě. V duchu stejné péče o lidi bylo mnohým dopřáno i čerstvého povětří, kterého si dotyční mohli užít, než naposledy vydechli na šibenici. Ti bohužel, nebo pro komunisty bohudík, již samozřejmě nežijí. Předtím však bez rozdílu, přeživší i nepřeživší, bývali účastníky nadstandardních pobytů ve specializovaných lázních, jako byl třeba kriminál v Uherském Hradišti se špičkovými terapeuty typu Lojzíka Grebeníčka či Luďka Hlavačky. Po takových léčebných procedurách se každý přiznal k čemukoliv.
Ne bez důvodu, krátce po neúspěšném pokusi nasadit socialismu a komunismu masku „lidské tváře“, v době vrcholící normalizace byl natočen propagandistický seriál „Třicet případů majora Zemana“. Na jeho kvalitě nic nemění skutečnost, že jednotlivé příběhy byly natočeny podle skutečných událostí. To se uvádí při každé příležitosti. Cudně se však zamlčuje skutečnost, še tyto „skutečné“ události byly prezentovány podle scénáře ideologického oddělení UV KSČ.
Málokdo pochybuje, že babický masakr, který nebyl doposud dostatečně objasněn, zinscenovali důstojníci StB. V seriálu to byli zahraniční agenti ve spojení s Vatikánem. Na tento díl navazuje díl „Štvanice“, který má očernit normalizační snahy Pražského jara. Samozřejmě, i tento díl naznačuje na podvratnou činnost Vatikánu.
Protikomunistický odboj bratří Mašinů v epizodě „Strach“ je typický případ vymývání mozků nejen tehdejší generace. Naprosto zkreslený a z více než tří čtvrtin vymyšlený příběh, měl působit a také zapůsobil jako pomsta komunistického režimu vůči lidem, kteří se nepodrobili a zachovali si svůj štít čistý. A hlavně, pomsta třem lidem, kterým se podařilo vyklouznout z drápů po zuby ozbrojené krvelačné partaje zvané KSČ a z jejich koncentráku jménem Československo. Bohužel, tento příběh jako pomsta stále působí a vymývá mozky i generaci současné. U té to jde o to líp, protože komunistickou hrůzovládu nezažila.
Únos letadla L 410 v roce 1972, při kterém byl zastřelený pilot Ján Mičica je námětem dílu „Mimikry“. Je zajímavé, že vůdce skupiny únosců Adamica se v německém vězení oběsil a zbytek únosců dostal v roce 1990 amnestii od Václava Havla. Problémem však zůstává, že tvůrci seriálu použili případ Adamicova gangu k výpadu na představitele alternativní kultury v čele se skupinou Plastic People. Tedy, kriminální čin byl dobrý k tomu, aby byli očerněni ti, kteří nezapadali do normalizační mozaiky tehdejších mocipánů.
Tak by se dalo pokračovat. Jen velmi málo dílů nemělo silně ideologický podtext.
Je smutné, že tento ideologický škvár, oslavující zrůdný komunistický režim, je nadále šířen v médiích, byť se jedná o média soukromá. Jak komentovat prodej licence na tento seriál soukromé firmě, za kterým stojí generální ředitel ČT, placený z licenčních poplatků a z peněz daňových poplatníků. Díky tomu je toto svinstvo běžně prodáváno na DVD nosičích v trafikách. Přitom vydavatel Hitlerova „veledíla“ „Mein Kampf“ byl tahán po soudech. Oč je komunistický seriál lepší, než tato kniha. Kniha nabádá k vraždění a genocidě, seriál vraždění a genocidu oslavuje. Byť v jiné režii. Dnešní mediální zájem o vyročí vysílání prvného dílu tohoto seriálu patří do stejné škatulky jako výše uvedené.
Lze jenom doufat, že komunismus i nacismus skončí tam, kam patří. Na smetišti dějin.
I s majorem Zemanem, i s těmi, kdo ho stvořili, i s těmi, kdo ho šíří.
