Co má společného upálení Mistra Jana Husa, dobytí Bastily a výstřel z Aurory na Zimní palác? Události v různých zemích a v různých dobách?
Za prvé: Ve všech třech případech se tyto události staly za vlády – nevlády ne příliš silného panovníka. Tedy za neutěšených společenských a politických poměrů a za silného úpadku mravů.
V Českých zemích se jedná o slabého a neschopného Václava IV., ochlastu a nedůstojného syna svého otce, Karla IV. Šlechta, světská i církevní, si vládla bez ohledu na existenci panovníka. České království, za vlády říše Karla IV. vzkvétající a bohatá země, bylo na nejlepší cestě ke všeobecnému úpadku, včetně morálního.
Ve sladké Francii se nedá hovořit o vyloženě neschopném a slabém panovníkovi, poněvadž Ludvík XVI. byl ve vleku událostí, které mohl jen velmi stěží zásadním způsobem ovlivnit. Rozmařilý život šlechty světské i církevní proti stejně rádoby rozmařilému života měšťanstva, které však bylo bez politické moci. Mezi tím masy chudých a zbídačelých a hlavně, prorůstající jed volnomyšlenkářství.
V carském Rusku zpočátku reformátor společnosti Mikuláš II. po prohrané rusko-japonské válce se stahuje do ústraní a moci se chápe jeho manželka Alexandra Fjodorovna. Vliv získávají neblaze proslulí poradci a rádcové, mezi nimiž dominuje potulný mnich G. J. Rasputin, jehož neblahému vlivu nakonec podléhá i Mikuláš II. Po vypuknutí I. světové války Mikuláš odjíždí na frontu a země zůstává zcela na pospas hochštaplerům kolem jeho ženy.
Za druhé: Všechny tři události stojí na počátku krvavého teroru a občanské války.
Husitské hordy, vedené Janem Žižkou, svého času lapkou a zemským škůdcem, dokonale plundrovaly zemi. M.J.Hus by s takovým zneužitím svého jména a svého učení stěží souhlasil. Po dvaceti letech husitského běsnění byly Čechy doslova a do písmene spálenou zemí. Husité v době, kdy celý křesťanský svět byl ohrožován islámskou expanzí, rozpoutali do té doby nevídaně krvavou občanskou válku. Prosperita Českého království se definitivně stala nenávratnou minulostí. Mnohé kulturní památky zůstaly potomkům husitů neznámy, protože byly husity zničeny. Vzdělaní lidé, dnes bychom řekli inteligence, uprchli řed husitským běsněním do ciziny. Husitské hordy přepadaly a vypalovaly města, vesnice a panská sídla, nastal hladomor, šířily se nemoci a epidemie, v jejichž důsledku umíraly tisíce zbědovaných (nakonec na epidemii moru doběsnil i táborský hejtman Žižka). Kdo přešil, byl ohrožen krutými popravami. Husité bez lítosti vraždili každého, kdo se k nim nechtěl přidat, a páchali ty nejhroznější zvěrstva a ohavnosti. Upalování prováděli hromadně, častokrát se stalo, že nahnali celou vesnici do kostela nebo stodoly a zapálili, jindy člověka zabednili do sudu a hodili do ohně.
Krvavý teror rozpoutaný pařížskou lůzou, který zachvátil celou Francii a který přerostl v občanskou válku, dějiny do té doby nepoznaly. Každý, kdo měl jenom trošku odlišný názor, kdo jen malinko zapochyboval či projevil soustrast nad někým postiženým, mohl počítat s jedinou odměnou – gilotinou.
Proletářská revoluce v Rusku rovněž přerostla v občanskou válku, měla za následek statisíce, ba miliony mrtvých či ožebračených.
Za třetí: Dalším společným prvkem je nenávist proti církvi.
Obrovským trnem v oku byly husitům kláštery a duchovní osoby, které byly oddané církvi. Tisíce kněží, řeholníků a řeholnic bylo zavražděno nebo muselo utéct ze země a rozšířili tak spousty emigrujících vzdělanců. Ne nadarmo se k husitskému odkazu hlásili a stále hlásí čeští komunisté. Soudruzi Jan Hus, Jan Žižka a spisovatel soudruh Alois Jirásko nebyly pouze přiblblou fabulací Miroslav Švandrlíka. Kdo byl za komunistů na vojně, jistě vzpomene na hodiny PŠM a na síně tradic. Ne náhodou není možné navrátit církvím majetky ukradené komunisty, kteří byli horlivými obdivovateli a vlastně také následovníky husitů.
Stejně tak ve Francii byly duchovní osoby programově pronásledovány. Tisíce jich skončilo na popravištích či ve vězeních. Desetitisíce jich emigrovalo. Není bez zajímavosti, že právě za běsnění francouzské revoluce byl ve Francii zavedený nechvalně známý institut státního souhlasu kněžím. Ne nadarmo se ateismus stal ve Francii „státním náboženstvím“. Pozůstatky jsou patrny dodnes, když se v současné Francii zakazuje nošení náboženských symbolů. To není pouze obrana proti muslimům.
Protináboženská opatření v Sovětském Rusku a později v Sovětském svazu jsou dostatečně známa. Československou mutaci jsme zažili na vlastní kůži. Kněží a řeholníci byli téměř automaticky považováni za nepřátele revoluce a podle toho s nimi bylo zacházeno. Popraviště, gulagy, vyhnanství.
Za čtvrté: Všechny tři revoluce se dokonale vypořádali se svými panovníky.
Václav IV. na své štěstí zemřel na samém počátku husitských bouří. Přesto svému osudu neunikl. Neboť „…Táboři se vlámali i do hrobky královské, a vyňavše tělo krále Václava IV. z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě na noc, opilí vínem klášterním, s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy,“ jak o tom píše historik Josef Pekař. Podobně píše i František Palacký ve 3. dílu svých Dějin.
Ve Francii to s monarchy vzali pěkně zkrátka. Ludvíka a jeho ženu Marii Antoinettu lehounce pošimralo ostří gilotiny. Jejich těla byla vhozena do jámy a zasypána nehašeným vápnem. Holt, Frantíci si potrpí na tyátr a toto byl doopravdy tyátr. Krutý, krvavý a bezohledný.
Sověti s carskou rodinkou zatočili podobně, Akorát, že to udělali tajně, aby o tom nikdo nevěděl, ve sklepě jednoho domu v Jekatěrinburgu. Jelikož neměli po ruce nehašené vápno, polili těla kyselinou a vhodili do jednoho dolu. Dům po létech pro jistotu nechal strhnout Boris Jelcin.
Za …? Všechny tři události, upálení Mistra Jana Husa, dobytí Bastily i výstřel z Aurory na Zimní palác byly důvodem k zavedení státních svátků v příslušných zemích, místo, aby byly raději zapomenuty. Česká republika, stejně jako Francie a Rusko se hlásí k odkazu oněch neblahých událostí. Nehlásí se tedy k vrcholům svých dějin, ale k „vrcholům“ svých úpadků.
Co na závěr? Styčných bodů mezi těmito naprosto nesouvisejícími událostmi bychom našli podstatně víc. Určitě teď budu obviňován z demagogie, z neznalosti dějepisu, ze svévolného a z hlavně z účelového překrucování historických skutečností. Do určité míry budou mít moji kritici pravdu. Ale jen drobátko, víc jim nepřiznám. Nelze totiž nevidět, že to, k čemu se dnešní moderní, demokraticky smýšlející národy hlásí, nemusí být vždy tím, na co by měly být hrdy. Desítky let pokroucená výuka dějepisu musela zanechat a stále zanechává své ovoce (nejen u nás). Bude trvat další desítky let, než se dějiny, a tedy i dějepis ve školách, začnou vykládat jinak. Ale to je daleko. Proto moji kritikové a diskutéři: Chutě do toho! Hrrrrrrrrrrrrr na Pijáčka. Hrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!!!!!!!!!!!!!!!!
