Prvního máje 1989 proudila statisícová lidská řeka pražským Václavákem. O pár měsíců později se srovnatelný počet lidí shromáždil na Letenské pláni. Na Václaváku skandovali prokomunistická a prosocialistická hesla a tleskali žvástům Milouše Jakeše, aby potom na Letné zvonili klíči. Kolik z nich bylo na obou akcích? To ví jen Bůh. Ale určitě jich nebylo málo. Kolik z nich by dnes volilo socany a komouše? To rovněž ví jen Bůh, ale rovněž by jich nebylo málo.
Proč o tom píši, když je už deset dnů po prvním máji a do listopadu je daleko?
Na svědomí to má dnešní ranní pořad ČT 24 nazvaný 1. máj. Jak se slavil v posledních šedesáti letech Svátek práce. Jednalo se sice o reprízu z minulé soboty, ale jsem za ni redakci ČT 24 vděčný. Ve stopáži od 17´06´´ je možné vidět ohromné zástupy slavících pracujících v dojemné symbióze se studenty, jak je zřejmé z transparentů. Na tribuně trojice tehdejších miláčků národa, komunistických klaunů Husáka, Jakeše a Štěpána.
Je zarážející, že tyto masy se během několika měsíců změnily z uvědomělých občanů budujících vzkvétající socialistickou vlast na masu, opět uvědomělých občanů, avšak antikomunisticky zaměřených kritiků a nespokojenců, jejichž vlast už nevzkvétala. Nebo Praha měla tenkrát tolik obyvatel, že pokaždé tyto demonstrace zaplnili naprosto rozliční lidé? Jak to, že se potom mezi sebou neservali? Vždyť v obou případech jich byla velká síla a jedni o druhých museli vědět! Nebo to bylo tak, že většinou to byli jedni a ti samí, jenom osazenstvo tribun bylo jiné? Že by se projevil „čecháčkovský“ syndrom, jako už mnohokrát předtím? Zúčastnit čehokoliv a kdekoliv, pěkně skrytý v davu, jeden z mnohasettisícového stáda. Nejdřívě oslavovat „tři krále“, tedy Gustava – Milouše – Miroslava (Štěpána), aby je za pár měsíců docela neuctivě nakopli a vykopli.
Starého psa novým kouskům nenaučíš, říká jedno staré přísloví. A my jsme stále stejní, jako ti staří psi. Sotva se máme naučit novému kousku, což může být namáhavé a nepříjemné, zasteskne se nám po starém obojku a starém řetězu. Opět vyrážíme do ulic, tentokrát za pomoci nestranických, nanejvýš lehce zpolitizovaných odborů, řveme, kálíme na vše, co je pozůstatkem tehdejšího zvonění klíči a v preferencích dáváme šanci zkostnatělým a zpráchnivělým spasitelům lidstva.
Kolik z těch, co by dnes volili rudé spasitele lidstva, bylo tenkrát na Letné?
