Více Evropy pro všechny

Češi jsou poslední v řadě Evropanů, kteří mají nějakou důvěru v eurounii. Přestože je politická scéna v Česku takřka veskrze levicová a nálepka "pravice" současně odstavené "koalice 101" je jen samoúčelné dogma v rozhovorech socalistů a komunistů, je to zajímavé zjištění, protože eurounie byla do současného stavu krizového zadlužení bez znatelného růstu a prohlubující se nezaměstnaností dotlačena levicovými internacionalisty a kolektivisty.

Evropští politici nedokázali dosud opustit mantru "více Evropy" za každou cenu, ale protože základ jednotné EU byl položen na společné měně, po letitých zkušenostech i takový Jean Monnet, který byl jedním z otců zakladatelů evropského integračního procesu nakonec přiznává, že by tuto integraci začal kulturou. Je to paradox, který potvrzuje odpor k prosazované centralizaci Evropy, protože centralizovat evropskou kulturu je absolutní idiotismus.

V půlce minulého století francouzský ekonom Jacques Rueff, který byl poradce prezidenta Charlese de Gaullea prosazoval, že "Evropa bude vytvořena skrze mněnu, nebo nebude vytvořena vůbec" ("L´Europe se fera par la monnaie, ou ne se fera pas").  Mě to připomíná axiom, který nám prof. Sieber vtloukal do studentských hlav při výuce logiky u počítačů: "bit, jako jednička tam buď je nebo není". Původní názor na měnu jako důvod integrace potvrzují všichni důležití němečtí politici a kancléřka Angela Merkelová to završila: "ztroskotá-li euro, ztroskotá i Evropa".

Přestože je mnohými intelektuály (a nejenom jimi) ekonomie pokládána za šarlatánství, přiklonili se evropští politici k systému prosadit integraci i přes mrtvoly referend, přestože ti ekonomičtí šarlatáni tvrdili, že zavést měnovou unii v r. 1999 přes rozdílnost ekonomik je nemožné! A tak došlo k porušování Paktu stability a růstu, stejně jako byl opuštěn princip nulových sanací v eurounii. Výsledkem je pouze snaha o další a další centralizaci. A to přesto, že se začínají objevovat nacionalistické resentimenty, probírají se základní otázky národních suverenit a demokracií, t.j. výsada národních vlád určovat vlastní daně a veřejné výdaje.

Ta snaha levicových centralistů řešit krizi se týká hlavně Evropské hospodářské a měnové unie (EMU), ale jejich urputností dochází k opaku toho, z jakého důvodu byla integrace Evropy prosazována, aby Evropané byli spokojení, zaměstnaní, nebojovali a neválčili mezi sebou. Místo toho jsou státy předluženy, mladí lidé bez práce, entity multikulturalistů vraždí lidi a zapalují auta už skoro všude a v Řecku nenávidí Němce a vytahují vlajky s hákovým křížem. Všechna opatření konstruovaná bruselskými byrokraty, která by měla podporovat politickou unii jsou nebezpečná a nekonzistentní. Vznikla obrovská finanční rizika pro některé členy eurozóny, zesílilo napětí mezi členskými státy a hlavně vytvořila bloky v hlavách evropských občanů, aby se ztotožnili s tou úžasnou evropskou myšlenkou (nejvíce u nás).

Nepokládám Čechy za idioty, póvl a hnůj, naopak jsou natolik inteligentní, že vědí skoro všechno, a proto si poradí i se současnou politickou výměnou moci, která by ale už neměla patřit do rukou starých komunistů, i když mají lidskou tvář (jenom Zeman ne). Proto mě neudivuje český odpor a odstup k současné eurounii, protože vidíme, že se vracíme někam, kde jsme již byli, i když současná evropská společnost má jiné hodnotové atributy než RVHP.  Kdy lze v ČR svrhnout vládu je otázka veřejného výzkumu spokojenosti a nasranosti? Stačí nespokojených 30%, 50%, 70% nebo až 80%? Nebo kolik? Proveditelnost svržení vlády je tak snadná, tentokrát přes zamilovaného Nečase a tvrdou ruku urválkovských prokurátorů.

Odpornost centralizace se projevila v Evropě neúspěchem Lisabonské agendy, která začala v r. 2000 a jejím cílem bylo vytvořit z EU "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku světa". Jenomže ta minulá úspěšnost v historii Evropy byla dána konkurencí států a regionů uvnitř Evropy s dynamikou a prosperitou. Centralističtí byrokraté ale tvrdí opak, maoista Barroso po neúspěchu Lisabonské smlouvy nutí státy do ještě větší harmonizace a centralizace národních politik a chce více pravomocí pro Evropskou komisi.

Největší výsměch pro centralistické levičáky byla hospodářská reforma, která nevycházela od byrokratů eurounie, ale od kancléře Gerharda Schrödera v Německu v r. 2010 jako program Agenda 2010 a dokázala nakopnout německou ekonomiku, protože se týkala hlavně uvolnění pracovní a mzdové zatuhlosti. Podpora bruselských centralistů v zemích, kde mzdy ročně rostly v desítkách procent a rozrůstala se jejich byrokracie nebo stavební činnost do obludných rozměrů, přivedlo tyto státy ke krachu (Řecko) nebo hlubokých dluhů. Otázka rozpadu eurounie je dána jen a jen vztahem německého občana k jeho spokojenosti s výdělkem a penzí, ničím jiným. Tomu se podřídí celá německá politická reprezentace ve volbách v září, z leva do prava, bez vyjímky. Protievropská strana Alternativa si již cestu vybrala.

Česká cesta k přijetí eura a jeho dopad na každého z nás bude dána výsledkem německého řešení problémů eurounie a v současné době je smutné, že jediným kritériem všeobecného posuzování eurounie je výše vyčerpaných eurodotací a jejich rozkrádání na krajských úrovníích. Dokud se česká společnost nedokáže zbavit zatuchlých dinosaurů s politickou mocí, kterou drží ve svých skoro sedmdesátiletých prackách, pak neumožní rozvinout potenciál v lidech, kteří prošli kus světa, nejsou deprivanty, je jim o třicet let méně a zvítězí ve volbách, pokud chtějí řídit tuto zemi.

25.7.2013