Liška má krátkou paměť. Hlavně na nepříjemné věci. Proto brousí poblíž pařezu na lesní mítině již několik dní po svém novém leteckém zážitku. Jednou čekala u pařezu celý den. Podhrabat se a vlézt dovnitř nemohla, když strčila čenich do jídelny dostala hroznou ránu od Smradláka paličkou na maso. Čumák je hrozně citlivej. Když nezabere rána paličkou, nebo píchnutí šídlem, zastříkanej čumák lakem na vlasy, který kdosi ztratil v lese je zážitek, který lišku nutí strkat čumák do potoka a běhat dlouhé tratě. Skřeti své zloděje naštěstí mohou odpuzovat i ostrou zbraní, bez potrestání lesním soudním tribunálem. Naštěstí nemají palné zbraně, jinak by je ten správně motivovaný soud nechal stáhnout z kůže a hodil divokým kočkám, které by se uchechtaly.
Nouzové východy z pod pařezu vykopali skřeti raději dva. Jeden kratší dolů k potoku, druhý dlouhý do houští v lese. Lidé ten přepych úniku nemají. Sloužily jim, když liška nestrkala čumák do jídelny, ale trpělivě čekala na pochoutku u pařezu jako umanutý despota. Nakonec stejně na každou lišku, kterých se tu v lese vystřídalo spousty, si přišel hajný vystřelit k pařezu na mýtinu. Nedokázal pochopit tu umíněnost lišek fascinovaně dřepících a na něco čekajících. Neměl ten jemný liščí čich a žil v jiném světě. Lidském, který byl řízen tou správnou vybranou elitou. Vyvolenou podle všech lidí, kteří v Česku momentálně žijí a mají volební právo. Guláš v hlavách lidí od té nejzapadlejší vísky po Prahu je uvařený českou, evropskou i světovou historií. Nemíchat, jen protřepat. Máme co si zasloužíme.
Psi byli se skřety kamarádi, byli to pro ně mrňaví lidi, a ty měli přece psi rádi. Lidi psy krmili a drbali je za ušima. Někteří je bili, to skřeti nemohli. Jedině Smradlák nebyl se psy kamarád. Oni to nevěděli, proto když se některý z nich se Smradlákem potkal, povalil ho radostí na zem a olizoval z něj vůni pečínek a smradlavých sýrů. Smradlák viděl vodu pouze když bylo nezbytí, třeba když musel umýt nádobí nebo ve skleničce na pití, proto byl šílený vzteky po takovém setkání s kdejakým ořechem, který ho olízal do růžova. Přestože žádný z ostatních skřetů nebyl vzorem čistoty, Smradlákova nechuť k vodě je občas přiváděla k zoufalým i hanebným činům. Mezi lidmi srovnateně šílenější činy vznikají z důvodů, které i člověk nepochopí, natož skřet.
Od té doby, co ho uspali lektvarem a odnesli k potoku, kde ho důkladně vydrbali rejžákem, si dával velký pozor na to, co pije. Nařízli také větev, která jim sloužila jako lávka přes potok, protože si tak zkracovali cestu do lesa. Prudký proud potoka k očistě Smradláka nepotřeboval ani kousek mýdla. Po každém takovém kousku měli špatné svědomí, které je časem opouštělo, až přišel den, který byl zlomem, kdy cítění Smradláka bylo silnější než cítění se Smradlákem. Pak to Smradlák zase odnesl. Ve světě lidí ten zlom nastává komplikovaněji, jak při očistě Evropy od smrdutých komunistů, tak při očistě Afriky od despotů komunikujících s Evropou.
Měli ale vždy čím dál větší problém vymyslet novou léčku zakončenou Smradlákovou koupelí. Naposledy ho nachytali na dobře proležený olomoucký tvarůžek, který připlácli na jeden z kluzkých kamenů u tůňky v potoku. V okamžiku, kdy Smradlák natahoval chtivou ruku po sýru, přičemž stál uprostřed potoka na jiném kluzkém kameni a držel se vlasů smuteční vrby, šťouchli do něj škodolibí skřeti dlouhou větví. Proud tu žádný nebyl, proto jej větvemi odšťuchovali od břehů tak dlouho, až se zdálo, že je skoro utopený. Smradlák začínal být zase čistý. Jakmile se vyšplhal na břeh, spolkl sýr, který se mu přeci jen podařilo ulovit. Ta cesta k blahobytu bývá nejdelší částí demokracie.
čtvrtá z osmi
