Skřeti II - od víry k odvaze

Cvrčkové zmlkli. Možná si už neměli co říct, nebo se pohádali. Tajtrdlák zklamaně vdychl, nemine ho vykopávání kořínků. V tomhle vedru, fuj! Jinak budou mít skřeti hlad. Nejsou lidi, ale také musí mít nějaký způsob vlády. Žádný ze skřetů nebyl vůdce. Někdy se kvůli tomu hádali, hlavně když bylo nutné udělat něco nepříjemného a protivného. Třeba vykopávat kořínky, dělat smolné loučky, mýt nádobí, uklízet komůrky a tak. Mysleli si, že nejstarší by měl řídit ostatní. Rozhodovat, když je třeba. Jenže svoje narozeniny neslavili, tak zvedali při rozhodování ruce. O demokracii nic nevěděli.

Všichni byli stejně velcí, stejně fousatí, stejně vlasatí. Jen obličeje měli různé, a taky charaktery a objem v pase. Nakonec  se domluvili, že se budou při rozhodování střídat. Proto Tajrdlák drží motyku a vydává se na louku s nůší na zádech. Nejraději má občasné, ale nutné výpravy do lidské vesnice za lesem. Chodějí tam vždycky tři, když jim dojdou zásoby. Jeden hlídá, aby je nenachytal ostrý pes z chalupy, kterou navštívili. Zbylí dva řežou a cpou do nůší špek, salám, sýr, chleba, škvarky. Samé lidské dobroty. Smradlák vždycky přitáhne nůši plnou smradlavého sýra, nic jiného. Proto ho neradi berou s sebou. Sníst plnou nůši olomouckých tvarůžků přeci jen Smradlákovi nějakou dobu trvá. Jako zloději se necítí, ti jsou mezi lidmi. U nich se to ale někdy těžko dokazuje. Když takový lidský Smradlák před lety zavedl rozdávačku vyfackovaných miliard všem stranám rovným dílem a teď se obklopí těmi nejlepšími specialisty jako štítem, stává se z něj český Armand Richelieu této doby. Sám je čistý, byl a bude.

V tuhle letní parnou dobu spí skřeti pod širákem a pod pařez lezou jen v nejnutnějších případech. Třeba pro motyku na kořínky. Z pod pařezu vylezl Bambulák. Když uviděl motyku v ruce Tajtrdláka a nůši na jeho zádech, ušklíbl se a šťouchl prstem do okraje svého klobouku. Chtěl strčit druhou ruku do kapsy u kalhot, ale uvědomil si, že má jen plavky s javorovým listem. Otočil se na patě a kráčel dolů k potůčku.  Liška přitisknutá ve vysokém borůvčí přimhouřila oči a olízla si čenich. Zajíců pochytala dost, ale tihle prckové moc voněli a už moc dlouho se tu flákají, co je tady drží? Bambulák to ví, chce aby se všichni měli dobře. Ten lidský Bambulák to chce taky, ale všichni do něj šijou mediokracií.

Většinu skřetů prý práce baví. Dokonce sedm jich každé ráno chodilo kutat diamanty a vraceli se domů za tmy. To Trdlodlák nechápal. Dřít se pod zemí s krumpáčem po celý den kvůli nějakému  lidskému zbohatlíkovi, který jednou náhodou objeví blejskavou hromadu skřetí práce? Nikdy! Zandal jazyk, převalil se na bok a otevřel levé oko. Ujistil se, že není  v dole na diamanty, ale ve své komůrce pod zrouchnivělým pařezem. Blaženě se protáhl a zauvažoval, jestli se donutí ještě usnout. Bude-li mít stejný sen, raději vstane. Lidská nuda byla mimo tento svět. Jenom s lidským Trdlodlákem by nuda nebyla, třídní nenávist a lidská závist je jeho krédo víry.

Sundal nohy z postele na zem a zapřemýšlel, nemá-li dnes nějakou službu. Nic. Prázdno. Musí si to přečíst na tabuli v jídelně. Večer to tam zapsal Smradlák, jako každý den. Došoural se do kuchyně a pozdravil Smradláka, který vyhazoval nádobí na hromadu před pařez. Tajtrdlák - nakopat kořínky, Smradlák - umýt nádobí, Bambulák - volno, Trdlodlák - zkontrolovat pasti na lišku. Ke čtení tabule nepotřeboval brýle, které nechal u rozečtené knížky o Sněhurce. Opláchl si oči v otlučeném lavoru pod jediným otvorem, kterým se pod pařez dralo světlo a začal hledat něco na zub, protože musí splnit svůj úkol. Když si  Bambulák lehal do chladivého proudu potůčku, lišku ovládla odvaha a vyrazila skokem lovit.

druhá část z osmi