Normální genialita

Nikdo o sobě dobrovolně neřekne, že je hlupák nebo debil. Možná jen při sebepřiznání v zápalu hádky s někým, kdo dotyčného přistihl u nějaké sviňárny. On je každý v nevýslovných hlubinách své osobnosti více či méně geniální.

Genialita, kterou je každý z nás nadán představuje prostě nerozložitelnost individualismu každé osobnosti. To, čím se Vašek Klausů liší od všech Vašků světa, je také jeho potenciální genialita. V tomto smyslu jsme všichni géniové, jde jen o to, že tenhle Vašek je náš president. Pokud každá jakákoliv tvorba zůstává uzavřena v nitru člověka, to znamená pokud nepřekročí hranice individuálního zájmu, pak před sebou nemáme skutečného tvůrce. Tvůrce dokáže sdělit ostatním svoje pojetí světa, ale v té současné tlačenici tvůrců by měl Václav Klaus ukázat náš svět nově. Osobnost se nepoměřuje vnějšími podmínkami ani svými požadavky na člověka, ale sama sebou poměřuje podmínky a požadavky, které je určují. Vnější okolí tvůrce s odporem i radostí poplivá.

olej: 50x60cm,  Fuck you, Barroso, you’re just some socialist who can’t tie my laces...

Všichni lidé, kteří nenávistí neslintají při vyslovení jména Václav Klaus, si možná přečetli jeho projev na konferenci „Tranzitivní ekonomiky – 20 let poté“, která se konala 14. ledna ve Vídni na mezinárodním institutu aplikované analýzy. Vzhledem k mému prvnímu odstavci blogu pochopí každý z důvodu své potenciální geniality názor Václava Klause na námi prožitou rychlou transformaci tuhého socialismu na něco, co nemůže být čistým kapitalismem, a proč tomu tak bylo. Můžeme nebo nemusíme s jeho názorem souhlasit, pokud necháme v předsíni jeho psychologickou projekci narcismu. Kapitalismus je dán dlouhým vývojem a nutnou osobní svobodou jedince, který podnikat chce a potřebuje mít také rovné finanční podmínky pro takovou činnost. Ale po komouších v roce 1989?

V současné době v ČR rapidně stoupá nedůvěra v současnou dluhovou EU (dle STEM nyní až 80%, oproti opaku v roce 2009) a velmi rychle také vzrůstá nedůvěra v současnou evropskou elitu (volený parlament)  a ostatní evropské byrokraty. A to vzhledem k přesvědčení Čechů o ztrátě demokracie v EU a narůstání evropského socialismu, jehož českou odrůdu máme zadřenou pod kůží a nemůžeme se jí zbavit. I mezi ekonomy v Německu (Evropská ekonomická poradní skupina CESifo) narůstá přesvědčení, že řešení současné ekonomické situace má v nedaleké budoucnosti jen dvě cesty. Buď americkou nebo dluhově socialistickou.

Pádem raitingů evropského severu se mění úrokové sazby u veřejného dluhu a svým rozpětím připomínají dobu před zavedením eura. Kvůli krizi zadlužení se vypařuje kapitál nejen z jihu, ale i z Itálie a Francie, odkud už od léta pláchlo asi 300 miliard eur. Tiskařské lisy v bankách Francie a Itálie jedou neustále, aby odliv peněz vyrovnaly. Jenže to úprk kapitálu jedině zesiluje, protože tvorba většího množství peněz brání růstu úrokových sazeb na úroveň, při níž by pro globální kapitál bylo lákavé zůstat.

Jaká je americká cesta?

Nechce-li se eurozóna uchýlit k regulaci globálního kapitálu (což je sen federalistů a českých levicových modernistů), má jen dvě alternativy: buď lokální tištění peněz ztížit, jako to dělají regionální banky v USA, kde za tisk peněz musí platit cenými papíry zajištěnými zlatem, anebo v zemích, jež trhy pokládají za ne zcela bezpečné, nabídnout investiční záruky. Americká cesta rovněž vyžaduje, aby ti, kdo kupují, nesli rizika jako u veřejných či soukromých cenných papírů. Daňový poplatník tak není do věci zatahován, ani v krajních případech, a státy nakonec mohou i zbankrotovat.

Rozpětí krátkodobých i dlouhodobých úvěrových sazeb určuje schopnost dané ekonomiky, jak je úvěroschopná. Ten kdo chce mít nízké úrokové sazby, musí předložit silné záruky. To ale neznamená velmi krutou metodu šetření u ekonomik zemí, které jsou v krizi, protože jim lze pomoci částečným krytím úrokové sazby investorů proti insolvenci dané země v krizi.

A socialistická cesta?

Investiční garance skrze emisi eurobondů povedou k socializaci rizik, které platí pro veřejný dluh. Čím je nás víc, tím líp. Prostě všechny členské státy si vzájemně poskytnou bezplatné úvěrové záruky, úrokové sazby u vládních dluhopisů se napříště nebudou moci lišit podle úvěruschopnosti či pravděpodobnosti splacení dluhu dané země.  A tak čím horší bude hospodaření Španělska, Portugalska, Itále, Francie a ostatních, tím nižší bude její reálná očekávaná úroková sazba. Pokud  budou banky, vlastně vlády, které bankám prodávají své dluhy moci od Evropského systému centrálních bank čerpat laciné úvěry do libovolné výše, Evropa zůstane šíleně gumová. Kapitál pofrčí pryč a nároky centrálních bank v kompenzacích v centru eurozóny, zejména německé Bundesbanky a nizozemské centrální banky, se budou hromadit. Ale dokdy?

Německo si v současné době nemůže dovolit krach eura, protože by zratilo kompenzační nároky, které dosahují poloviny celkového čistého zahraničního majetku země, asi 500 miliard eur. Proto je šílený politický tlak na to, aby se přistoupilo k eurobondům. Jenomže kdyby se ale Německo podvolilo, byl by to pro Evropu katastrofální výsledek. Evropský mechanismus finanční stability se sídlem v Lucembursku by se stal agenturou socialistického plánování, která by v Evropě organizovala toky veřejného kapitálu a mařila alokační funkci trhů.  Růst by byl fuč, vzhledem k chybné alokaci finančního kapitálu, a nastala by ekonomická stagnace už i v Německu.

Pomalou okliku fatálního krachu nepomůže ani řízení úvěrových toků prostřednictvím fiskální vlády, což je zájem, který protlačuje Merkelová a na němž se teď země eurozóny shodly. Jestliže ale o pravidlech spolurozhodují dlužníci, bude za takového uspořádání protékat víc kapitálu, než dovolí globální trhy. Tato pokřivenost se projeví všude, nejenom v zemích, které budou z dodatečných úvěrů těžit, neboť eurobondy prozatím zajišťují bezpečí jen vládnímu dluhu. Nastane problém u soukromých dlužníků, kteří budou mít s hledáním kapitálu ještě větší problém, takže stát se v poměru k soukromému sektoru rozroste. To je pohodlná cesta Evropy do pekla a nevolnictví.

Současné politické elity musí ale počítat s nasráním Němců voličů, protože v zemích vyvážejících kapitál hrozí vzdor a odpor daňových poplatníků a odborových svazů proti úniku kapitálu. Konkrétně v Německu by vznikl nesmírný odpor, kdyby země byla zavedením eurobondů znovu zavlečena do krize, kterou si prošla v důsledku konvergence úrokových sazeb po zavedení eura a zanedlouho by ale Němci také zjistili, že i jejich důchod je v háji.

27.1.2012

doporučuji galerii Mirka Picka:

picekmirek.webnode.cz