Mafie

Zločin je nejen vulgární sám o sobě, ale jistou vulgárností oplývají často také jeho důsledky na konkrétní lidi a společenské vrstvy ve společnosti.  Pokud je tento zločin prorostlý do přímého řízení společnosti formou politických stran, je pravá reálnost zločinu odsouvána do pozadí, protože před něj je předsouváno kolektivní  dobrodiní pro voliče.

Mafie je společenský jev, nikoli však ryze americký, jak se často uvádělo a uvádí. Jejich rodnou půdou byla polofeudální Sicílie, i když pochybné dokonalosti dosáhla ve vzdálené a nejbohatší zemi světa. Metody, formy a styl mafie se vyvíjely několik století a její akceschopnost téměř vždy usnadňovalo spojení mezi těmi, kdo zákony utvářejí a těmi, kdo je chtěli a chtějí porušovat. Ten úžasný historický mafiánský styl pomohl všem českým komunistům a jejich příbuzným, když zahodili totalitní rudé knížky a začali plnými hrstmi využívat kapitalismus při změně nevlastnictví na své vlastnictví po sametové revoluci.

Mirek Picek, kresba uhlem, 90 x 65 cm,  MAlí FIlosofičtí Eklektikové 

Protože lidký život je krátký a generace, která rok 1989 a dobu před ní vnímá pouze zprostředkovaně, nemusí vnímat tu konotaci mého pohledu na náhodně shlédnutý diskuzní pořad z roku 1994, ve kterém zakladatelé kupónové privatizace (včele s T.Ježkem) byli zaskočeni chycením člověka z jejich řad (J. Lisner) policií s osmi miliony korun, v souvislosti se současností. V době reportáže nebylo nic vyšetřeno a "padni komu padni" říkali politici i tenkrát. Morálně čistí otcové zakladatelé nepočítali s takovou koncentrací odporných mafiánů (i mezi svými lidmi), kterým se povedlo normálně ukrást při privatizaci zhruba 50 miliard korun. A ten zbytek účastníci sami nebo přes fondy zprivatizovali. Co vše fondy udělaly následně, je druhá strana mince.

Že ti mafiáni, kteří se rojili u lizu při privatizaci v devadesátých letech a v současné době u odsávání části dotací z EU  jsou všichni pravičáci, jejichž krédem je mafiánský kapitalismus s prorůstáním do politických stran je jasné všem píšícím levicově zaměřeným kolektivistům, kteří by nejraději odevzdali základní vládní pravomoci ČR do Bruselu. Jenomže od základů je to jinak a pouhé rozdělení lidí na pravicově či levicově smýšlející, včetně specifikace a doplnění jejich morálních kvalit nestačí.

Bossům, o kterých se na veřejnosti ví, že zaujímají v politickém příšeří kterékoliv české politické strany význačné postavení s podnikatelskou aktivitou, jejíž síla nebyla získána opravdovým a skutečným podnikáním ve výrobě nebo poskytováním služeb, ale důmyslným přesunem financí většinou z dotací, říkají spoluobčané  populárně kmotr. Nebo někdy capo, protože je to free a  on je jakýmsi místním velmi vlivným zástupcem strany a vykonavatel její vůle v dané lokalitě. 

Spisovatel Honore de Balzac kdysi vyslovil větu: "V pozadí každého velkého majetku je zločin". Tu použil Mario Puzo jako motto v románu o mafii Kmotr. Ve světě mafie tak byla vytvořena moudrost, kterou v ČR neumí nikdo kolektivistům a levicovým voličům vyvrátit. Bohužel. Protože oni tuto moudrost nepřenesli jenom na část společnosti, která ji aplikuje, ale ve své hlavě mají zafixováno, že to platí na celé podnikatelské prostředí v ČR.

Ten základ, který při posuzování stavu české společnosti, nebo stavu české demokracie po roce 1989 a důvod vzniku  mafiánských  struktur chybí, je 40ti letá absence v době socialistické odpornosti soukromého  vlastnictví továren  a firem vyrábějících zboží, poskytujících služby, absence vlastnictví finančních kapitálů a ostatních majetků předávaných v rodinách z generace na generaci. Chybí ten esprit svobody jedinců jednotlivých národů, který ve zkratce historie Velké Británie ukázal miliardě TV diváků starý dobrý Danny Boyle (Trainspotting, Milionář z chatrče), když vytvořil  působivý ohňostroj života na úvod OH.

Nedostatek skutečné svobody jedince v minulosti a takřka žádná zkušenost se svobodnou kapitalistickou společností je potřebné řešit pořád, nelze jen čekat na vymření starých generací bossů, kteří své vztahy předávají svým eklektikům, což jsou hoši středních let s politickým vlivem v důležitých stranách.

Politika se stává šoubysnysem, který vytváří iluze, jež mají poddané ukonejšit k uspokojení s daným stavem. Jak varoval Alexis de Tocqueville, „marné je svolávat národ, který tak silně podléhá centrální moci, aby čas od času vybral své zástupce ve volbách; tento vzácný okamžik svobodné volby, jakkoliv může být důležitý, pak nedokáže zabránit tomu, aby lidé postupně ztráceli schopnost myslet, vnímat a samostatně jednat a postupně tak upadali pod úroveň lidských bytostí s vlastní vůlí.” Jedině tehdy, až toto memento bude převažovat v hlavách většiny z nás a budeme ji uplatňovat, může dojít časem ke zlepšení blbé nálady.

29.7.2012