Bude to možná pro mnohé šokující zjištění, ale fašismus v době svého vzniku nebyl hnutím rasistickým a již vůbec ne antisemitským. V původním italském fašistickém hnutí bylo dokonce mnoho Židů. Fašistická syntéza na počátku dvacátého století symbolizovala odmítnutí politické kultury zděděné už z osmnáctého století a francouzské revoluce; jejím cílem bylo položit základy nové civilizace. Transformace eurofašistů do počátku jednadvacátého století má stejný cíl - položit základy nové civilizace.
Udělejme časový experiment náhledu historie v období dvacátého století do roku 1920 a jednadvacátého století do roku 2020 metodou per partes bez jakékoliv konotace historie na další roky obou období.
Filozofové, myslitelé, intelektuálové žijící a píšící odděleně v obou těchto obdobích chtějí podáním svých správně předložených konceptuálních evropských myšlenek vytvořit pouze novou kolektívní a antíindividualistickou civilizaci. A to takovou, která by byla pokládána za schopnou zajistit trvání lidského společenství, v němž by byly všechny společenské vrstvy a třídy dokonale integrovány. Za přirozený rámec pro takovou harmonickou, organickou masu byl považován národ, těšící se morální jednotě, jakou by ani liberalismus, ani marxismus, protože jsou hlavní příčinou nejednoty a konfliktů, nikdy nemohl poskytnout.
V tomto období jednadvacátého století současní intelektuálové a filozofové za národ pokládají úplně jiné společenství mas, říkají těmto masám "multikulturní evropští občané". Tito politicky korektní intelektuálové jsou na vyšší úrovni náhledu na lidskou bytost než ti intelektuálové před sto lety nebo ti současní zapšklí maloměšťáci všech současných pravicových stran, nebo různá občanská společenství trčící v konzervatizmu, liberalismu, zneužitého marxismu nebo náboženství až sektářství.
Vzniklý fašismus ve dvacátém století byl především uvedením intelektuální revoluce z přelomu století do politíky. Díky M. Barrésovi, Ch. Maurrasovi a E. Corradinimu (který vytvoříl ideu "proletářského národa") se nacionalismus stal souvislou politickou teorií. Spojil se zcela přirozeně s druhým prvkem fašistické rovnice - s revizí marxismu, který na začátku století provedl G. Sorel a vznikl tak italský revoluční syndikalismus.
Pokud nevezmeme v úvahu tuto původně socialistickou vzpourou proti materialismu, stěží fašistickou ideologii pochopíme. A ani nechceme. Protože fašismus vnímáme pouze ve spojení s nacismem a rozšířeným bludem levicových politiků či filozofů, že s jeho vznikem nemají nic společného.
V současné době komentátoři, kolektivní opisovači a přisluhovači všech vipáků z Bilderbergu či obdobných slezin objasňují myšlenkové kořeny všech současných dominantních ideologických proudů a jejich variací – liberalismu, konzervativismu, socialismu, populismu, fundamentalismu, pravicového extremismu a ekologismu a mají jasný závěr. Socialismus selhal, kapitalismus konečně krachuje! Tak co bude dále? V rámci světa počátek nové civilizace a společenských systémů, v rámci Evropy transformace na federální unii.
Na začátku dvacátého století byla nová éra po intelektuální stránce významně ovlivněna sociálním darwinismem, antikarteziánskou a antikantovskou filosofií H. Bergsona a F. Nietzscheho, psychologií G. Le Bona a V. Paretovou sociologií. Jejím bezprostředním kontextem byly dalekosáhlé změny, jež se děly v kapitalistické ekonomice, v buržoasní společnosti a v životě dělnické třídy - změny, které se odvíjely zcela opačným směrem než očekávali marxisté.
Podle sociologa a politologa R. Dahrendorfa je pravice v postkomunistickém světě ta nejnebezpečnější část fašizující se společnosti. Pokud zkrátím představy jeho vykladačů a opisovačů pak je pravdou, že již integrovaná EU nemůže čekat dvě generace na klasický kapitalistický vývoj v těchto zemích, proto o stranách a občanských sdruženích s touto snahou mluví jako o fašistech majících odpor ke všem modernitám, které přináší tato dobře řízená integrace v rámci neřízené superglobalizace. Přestože ještě nedávno byl globální kapitál pro tuto stranu největším zlem, jako neovladatelné monstrum, je v tuto chvíli úžasným spojencem. Dá se zvládnout ve prospěch federálního euroobčana pouze formou jednotně řízené evropské federace .
Na začátku dvacátého století, aby byly masy probuzeny, podle G. Sorela nebylo třeba logického zdůvodňování, ale mýtů, systémů představ, jež ohromí imaginaci. Když se ukázalo, že mýtus o generální stávce a proletářském násilí není účinný, protože proletariát nebyl schopen splnit svou roli revolučního čínitele, nemohlí sorelovci jinak než marxismus opustit a nahradit proletariát velkou narůstající silou: národem jako celkem. Takovým způsobem se dospělo k socialismu pro všechny, ztělesňujícímu novou ideu revoluce - národní, morální a psychologickou revoluci, jedinou, která není charakterizována třídním bojem. Tak k fašismu přispěl G. Sorel, revoluční syndikalisté a nonkonformisté z Francie a Itálie.
Na začátku jednadvacátého století, aby byly masy probuzeny, není třeba podle intelektuálních sil, (např. nyní jimi hodně citovaný filosof S. Žižek) stojících na straně kolektivního blaha evropského národa, logické zdůvodňování, ale jsou potřeba mýty, systémy představ, jež nás ohromí nejen imaginací ale i přesvědčivostí, pokud máme "dutou hlavu". Uvidíme co nastane, kam až se dostane počínající vyhrožování těm masám, které nemají v lásce multikulturalismus, politickou korektnost ve lži, řízení mas nevolenými elitami a nadřazení těch nařízených kolektivních hodnot nad svobodou racionálního jednotlivce s egem, který dobrovolně kolektiv určitě také vytvoří. Někteří intelektuálové vědí, jak dospět k ideální humánní civilizaci pro všechny, jedině celoevropskými stranami rozprostřenými nad evropským národem, pak ale velmi dobře i my víme, kde se legálně okamžitě soustředí moc.
Tak ke vzniku federálního eurofašismu této doby přispívají všichni, kteří používají stejnou metodu, jako jejich předchůdci před více jak sto lety, jenomže na vyšší úrovni.
