EU a další cesta naděje?

Eurozóna dejchá jako těžký astmatik. Jen občas dojde k hlubokému nadechnutí všech zemí v eurozóně a to jenom v době, kdy některá země sotva popadající dluhový dech dokáže uhradit část svého dluhu pomocí nového dluhu. Po křiku Draghiho v červenci loňského roku začal v lednu tohoto roku křičet Barroso. Jenom ale uklidňují věřitele.

V současné době českého mediálního šílení a uzavírání konečných úsudků okolo prezidentského stolce odcházejícího V.Klause, který by měl být spravedlivě zlynčován a ukřižován i přicházejícího protěžovaného M.Zemana by si  měla většina účastníků těchto debat uvědomit, že v podstatě k žádné změně budoucnosti v ČR ve skutečnosti nedojde. Do těchto současných nechutných mediálních tanců po amnestii zahrnuji také frustrované blogery a některé diskutéry, kteří mají chování Koukolíkových deprivantů šňupajících koupelnovou sůl, nebo-li Cloud Nine (sedmé nebe). Změna budoucnosti v ČR je dána nejen volbou nového prezidenta, ale hlavně volbou správné cesty naděje EU, kam patříme a nikdo to nemůže zpochybnit. Která cesta naděje EU to ale bude?

Současní technokratičtí elitáři v eurozóně mají sklon k přesvědčení, že konkurenční schopnost ekonomik zadlužených zemí lze znovu nabýt hlavně uskutečňováním reforem, realizací infrastrukturních projektů nejlépe dotovaných a zlepšováním produktivity, ale na druhou stranu, domácí ceny v té jejich zemi nesmí klesnout! To je ale představa podivná, vzhledem k tomu, že přijatá opatření posilují konkurenční schopnost jen v takovém rozsahu, v jakém snižují domácí ceny oproti konkurentům v eurozóně. Dokud tyto země zůstanou součástí astmatické měnové unie, snížení relativních domácích cen nelze obejít. A tak buď musí projít deflací, anebo jejich obchodní partneři musí mít vyšší inflaci. To je zákon, který euro technokrati musí sešrotovat, jenom neví jak.

Neexistuje žádná cesta a už vůbec ne sociálně schůdná, aby se to modernistickým technokratům podařilo bez likvidace eura tu a nebo tamhle. Někdy ten postup může být pro postiženou zadluženou společnost natolik bolestivá, že ta propast mezi tím, co je pro obnovení konkurenční schopnosti nutné udělat, a tím, co občané dokážou strávit, je bohužel příliš velká, pokud chtějí zůstat nadále součástí měnové unie.

Typickou ukázkou zoufalství je Francie, socialista François Hollande chce vše řešit  růstovými programy, což je samozřejmě zvýšení dluhů. Poměr dluhu k HDP mají okolo 90%. Před zvyšováním daní neutíká jenom G. Depardieu za Putinskými daněmi 15%, ale stěhuje se i průmysl. Automobilky bojují o přežití a Mittalovy ocelárny by chtěli znárodnit. Zpracovatelský průmysl se scvrknul na 9% HDP (Německo 20%), nezaměstnanost narůstá a muslimové přibývají. Když Francie zavedla euro, nafoukla se inflační bublina z laciných úvěrů a v současné době by musela Francie zlevnit domácí ceny o 20%, aby dokázala hradit současnou dluhovou službu.

Totéž platí pro Španělsko (které už začíná mít parametry k bankrotu),  Itálie by musela zlevnit o 15%, Portugalsko a Řecko by potřebovalo zlevnit domácí ceny o 30 - 35%. Podle statistik kupní síly v OECD by muselo dojít v zadlužených zemích k devalvaci, v Řecku o 39%, v Portugalsku o 32%, aby alespoň dosáhli cen v Turecku. Němci to dobře věděli, proto v době od zavedení eura do počátku krize v r. 2008 srazili ceny proti konkurentům v eurozóně o 22%. A navíc nárůst mezd během deseti let byl velmi pozvolný a likvidací pojištění v nezaměstnanosti pro miliony Němců vláda Gerharda Schrödera v roce 2003 vytvořila velký sektor s nízkými mzdami a tím snížila míru inflace.

Maoista Barroso křičí radostí, že ke kolapsu eura v roce 2013 nedojde, jen nedodává, že je to kvůli Merkelové, kterou čekají v září volby. Jenomže problémy Číny zřejmě sníží vývoz Německa a Merkelová může ve volbách prohrát. A tak se pozvolna krájí eurosalám  hrnutím miliard eur prostřednictvím ECB s pomocí ESM do zadlužených zemí podle potřeb věřitelů. O dluhopisy, které ESM poprvé obchodoval na aukci 8.1. byl zájem a prodalo se jich skoro za 2 mld. eur.  Zájem nakupovat každé úterý mají Japonci, aby utráceli devizové rezervy, oslabili svoji měnu a zvýšili tak svůj vývoz. Vždyť ručí všichni Evropané.

Česká republika je plně závislá vývozem do EU (80%) a rychle to nezmění, proto je dobré pozorně sledovat na jakou cestu naděje se s eurozónou vydáme. Pokud eurozóna nebude respektovat výše popsané zákonitosti a bude jen vyrovnávat dluhy balancováním s věřiteli nafukováním eurosuperbubliny a Němci v září ještě nebudou řídit federaci a kromě Řeků budou mít na krku i Španěly a Francii před bankrotem, zvolí si nakonec takové vedení, které je od eura osvobodí. Bankrotáři sami neodejdou. A V.Klaus najde zem, která jej ocení.