Stopování poněkud jinak

Není v našich končinách neobvyklé vidět u dálnic či silnic stopaře a stopařky. Co mám zkušenosti, většinou jsou to mladí lidé s batohy a taškami a buď cestují nebo jedou z koleje domů nebo z domova na kolej. Párkrát jsem zahlédla i osobu středního věku s nataženou rukou u krajnice a řekla jsem si, jéje, asi mu ujel autobus. V drtivé většině případů stopaře nebereme. Manžel tomu není příliš nakloněn, v dnešní době to považuje za poměrně rizikovou záležitost. Ale jedna výjimka se nám přihodila.

Nebylo to sice s manželem, ale s dobrým kamarádem. Vyráželi jsme po ránu z místa vzdáleného asi 30 km od Prahy a v klidném hovoru během předpisové jízdy jsme hovořili o tom, co ten den musíme udělat a nesmíme zapomenout. Asi po deseti minutách jízdy jsme najeli na komunikaci, která je s Prahou již spojena příměstskou dopravou. Byla zima a pršelo. Za jednou zatáčkou jsem koutkem oka „cosi“ zahlédla, už jsme projížděli kolem a já se otočila. U krajnice těsně za zatáčkou na ne příliš bezpečném místě stála malinká droboučká babička. Mávala holí. Prakticky bezmyšlenkovitě jsem na kamaráda křikla, ať zastaví a vystoupila jsem k autu. Doběhla jsem k té stařence a zeptala se, co se děje. Nepřipadalo mi totiž „normální“, aby člověk v tomto věku byl tak říkajíc „na stopu“. Babička se rozplakala a mezi vzlyky ze sebe dostala, že jede k paní doktorce do Prahy a že syn jí slíbil, že ji do Prahy odveze, ale zřejmě na ni zapomněl. Nebylo co řešit. Odvedla jsem babičku k autu a pomohla jí dovnitř. Odhadovala jsem, že té paní bude hodně přes osmdesát let. Jak nám později přiznala, bylo jí 87 let.

Naložili jsme ji tedy společnými silami do auta – měla hůl a velmi špatně chodila a do auta sama nastoupit prostě nedokázala, zabezpečili jsme ji bezpečnostním pásem a přitopili jsme. Byla prokřehlá a celá se klepala. Po cestě do Prahy více méně stále plakala a vyprávěla nám.

Ukázala nám dokonce průkazku s označením, že trpí diabetem I. typu a kartičku od lékaře, že se má dostavit na kontrolu v ten „osudný“ den. Povídala o tom, že má artrozu a že byla domluvená se synem, že pro ni ráno přijede, na kontrolu ji odveze a potom zpátky domů. Zeptala jsem se, kde bydlí. Řekla mi název vesničky, kde bydlí. S údivem jsem se jí zeptala, jak se otamtud dostala až tam, kde jsme ji viděli. Už relativně v klidu odpověděla, že šla pěšky! Potom dodala, že jí to trvalo téměř dvě hodiny.

Cestou do Prahy stařenka rozmrzla a kousek před Prahou se poprvé usmála a řekla, že máme v autě moc příjemné teplo. Problém nastal, když jsme se jí zeptali, kde jí máme vyložit. Chtěli jsme vědět, na které pracoviště jde, abychom jí odvezli až tam. Byla zmatená a dokázala nám jenom upřesnit lokalitu, ale nepamatovala si ulici, prostě nic. Nakonec jsme to společnými silami našli. Zastavili jsme auto, vystoupili a babičce pomohli z auta. Šlo to ztuha, ale zvládli jsme to. Ona se znovu rozplakala a mohutně kamarádovi i mně děkovala. Potom nás oba objala a udělala nám ukazováčkem křížek na čele a špitla „pánbůh vám to požehnej“.

Nejsem věřící, nevěřím v boha, ale ten den jsem věřila tomu, že jsme udělali něco dobrého a někomu skutečně pomohli. Pokud bych to dotyčné babičce měla vrátit, asi bych jí řekla „pánbůh vám dej věčné zdraví“.