Potřebujete nová játra

Nechci psát blog a alkoholismu a jeho vlivu na jaterní buňky, nechci psát blog o jaterní cirhoze, kterou alkohol může způsobit a nechci psát ani blog o tom, jak probíhá transplantace jater a jaké jsou pro ni indikace, jaká nese samotná operace rizika a jaké po ní mohou nastat komplikace. Chci se v tomto blogu věnovat problematice transplantací, ale z poněkud jiného pohledu.

Za prvé se domnívám, že zásadní chybou je myslet si, že “mně nebo mně blízkým se to nemůže stát”. Může. A nemusíte být alkoholik. A nemusíme hovořit jenom o potřebě nových jater. Stačí přechodit chřipku, jednou nebo dvakrát a co čert nechtěl, výsledkem je zánět srdečního svalu a i riziko nutnosti transplantace srdce. Léčba leukémie vyžaduje transplantaci kostní dřeně. Diabetici leckdy potřebují novou ledvinu či novou slinivku. Lidé trpící renálním selháním sice mohou žít s jednou funkční ledvinou, ale šanci na relativně normální život jim dá spíše transplantace ledviny než neustále se opakující dialýza. Jsou orgány, bez kterých člověk žít může a docela dobře – obejdeme se bez žlučníku, štítné žlázy, dělohy, varlat, defacto i bez žaludku, jedné ledviny či sleziny nebo celého tlustného střeva. Neobejdeme se bez dostatečně dlouhého úseku tenkého střeva, srdce, plic (aspoň jedné plíce), jater a alespoň jedné ledviny. Potřebujeme slinivku. Existují stovky důvodů, pro které životně důležitý orgán vypoví službu a nadějí na život se stává existence dárce, jehož tělo je s naším natolik kompatibilní, že je možno transplantaci provést. Jak to vlastně probíhá? Co lze a co nelze? Co je možné a co není možné?

Problematiku transplantací podrobně upravuje v naší legislativě tzv. transplantační zákon, přesněji řečeno zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů. Zákon se zabývá úpravou podmínek darování, odběru a transplantací tkání lidského původu prováděných výhradně za účelem poskytování léčebné péče.

Nepochybuji, že většina čtenářů ví, že odběry či darování orgánů či tkání se provádí buď ze živých dárců či z mrtvých dárců. Otázkou se může zdát, do jaké míry, je osoba, u niž nezpochybnitelně nastala smrt, skutečným “dárcem” orgánu.

Logicky by si člověk možná řekl, že “kdyby moje manželka potřebovala játra, dal bych jí je”. Bohužel nebo bohudík, není to tak jednoduché. Odběr orgánu od žijícího dárce, lze provést ve prospěch příjemce, který je osobou blízkou, pokud dárce vyslovil svobodný a informovaný souhlas ve vztahu k této osobě, nebo ve prospěch osoby nikoliv blízké, pouze pokud, že dárce prokazatelně vyslovil souhlas darování orgánu či tkáně tomuto příjemci, který není osobou blízkou. Pozor, pátráte-li však ve spleti právních norem hlouběji, zjistíte, že ani s osobou blízkou to není tak jednoduché. Vaše přítelkyně, se kterou rok chodíte a kterou rok k smrti milujete, z pohledu práva, není osobou blízkou.

Odběr od žijícího dárce nelze mimo jiné provést, existují-li předpoklady vážného ohrožení zdraví dárce. Nemůžete někomu dát celá játra, i když byste strašně chtěli. Bez jater byste umřeli. Můžete darovat štěp, pokud lékařské testy prokáží, že Vás organismus je natolik silný, že ztrátu části jater zvládne. Můžete darovat jednu ledvinu, kostní dřeň, nemůžete ale darovat srdce – ani kousek. Umřeli byste a nenaplnili tak podmínku toho, že Vás darování orgánu vážným způsobem neohrozí.

Transplantační zákon dále upravuje podmínky ochrany osob nezletilých či osob, které nejsou schopny zvážit veškeré důsledky darování orgánu, zabývá se také složením a prací tzv. etické komise.

Najde-li se vhodný souhlasící žijící dárce, je logicky provedeno důkladné posuzhování jeho zdravotní způsobilosti k darování tkáně či orgánu, je zajištěna předoperační, operační i pooperační péče o dárce a následná dispenzarizace dárce. Dárce musí být srozumitelně a úplně poučen, nejenom o tom, co se chystá učinit, ale i o tom, jaké to pro něj bude mít následky. Nefunguje to tak, že dárci odeberou ledvinu a týden po operaci se dárce odebere domů s dobrým pocitem, že někomu zachránil život.

Domnívám se, že etičtěji složitější situací je odběr tkání či orgánů od zemřelých dárců. Přeci jenom u žijícího dárce předpokládáme, že ví, co chce udělat a proč to chcre udělat a udělá to. Je mrtvý dárce dárcem? Na základě čeho jsou zemřelým odebírány orgány a tkáně, které zachraňují životy jiných? Kdy lze provést odběr tkáně či orgánu od zemřelého? Když nastane smrt. Jednoduché? Nikoliv. Smrt není zástava srdce. Smrt není koma. Pro účely transplantologie diagnostika smrti možného dárce musí být provedena nejméně dvěma k tomuto způsobilými lékaři, tito musí zemřelého vyšetřit nezávisle na sobě a logicky vyslovit stejný závěr. Je to kruté, ale transplantační zákon obsahuje ustanovení o tom, co je nutno provést, aby byla prokázána smrt. Musí být nezvratné, že u zemřelého došlo k nevratné zástavě krevního oběhu a k nevratné ztrátě funkce celého mozku včetně mozkového kmene. Takže smrt není situace, kdy dotluče srdíčko. To tady nestačí.

Zákon stanovuje i postup, jak dlouho musí být u kriticky nemocného prováděna resuscitační péče, než lze uvažovat o konstatování smrti. Víte, že v tomto zákoně je ustanovení, které uvádí, že “pokud smrt byla zjištěna na základě ukončení neúspěšné resuscitace, kterou se nepodařilo obnovit srdeční činnost či ji účinně podporovat, prováděné lékařem v délce nejméně 30 minut”.....půl hodiny. Půl hodiny boje o život.

Myslím, že když se píše či hovoří o této problematice, každý si položí otázku “a co já”. Někdo si může odpovědět pozitivně - “ano, nevadilo by mi, kdyby moje orgány byly použity”. Ostatní si mohou odpovědět “nikdy, nikdy bych to nedovolil”. Víte, jak je to doopravdy? Víte, že se v této oblasti vychází z principu předpokládaného souhlasu?

Co je to předpokládaný souhlas? Je to skutečnost, která stanoví, že nevyslovíte-li během svého života svůj nesouhlas s posmrtným odběrem orgánů, hledí se na vás, jako byste s odběrem souhlasili”. Brutální? Možná ano.

Jenomže ono ani nestačí večer u televize manželce říct “Jituš, kdybych umřel, nechci, aby mi po smrti odebrali orgány”. Tento nesouhlas musí být proveden prokazatelně. Za prokazatelný je pro účely tohoto zákona považován takový prokazatelně vyslovený souhlas, že je zemřelý evidován v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů či tkání nebo zemřelý ještě za života přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že s odběrem nesouhlasí anebo zákonný zástupce nezletilé osoby či osoby zbavené způsobilosti přímo ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem.

Není to jako v americkém filmu, kdy nešťastní rodiče se hroutí nad lůžkem svého 19ti letého syna, který je v komatu po nehodě na motorce a je nepochybné, že zemře, a oni prohlásí, že nesouhlasí s odběrem orgánů. Soucitní lékaři trpělivě vysvětlují rodičům, že srdce jejich syna by mohlo zachránit život 15ti leté dívce, která leží o patro výše na kardiologii a čeká na nové srdce. Pokud mladík nevyslovil nesouhlas za výše uvedených podmínek, dle českého transplantačního zákona a za splnění dalších podmínek (není HIV pozitivní, nemá žloutenku, je jinak zdráv atd), mohou být jeho orgány použity. Lékaři se v takovém případě nemusí prosit o dovolení a přemlouvat rodiče, aby s odběrem souhlasili. Další nepochybně složitou otázkou je, jak takovým rodičům takovou skutečnost oznámit. Takže dle § 16, odst 3 transplantačního zákona platí, že pokud nebylo prokázáno, že zemřelý vyslovil za svého života prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem, platí, že s odběrem souhlasí. Co si o tom myslíte právě Vy?