Pardubický perník

Pardubický perník to nebyl. Nebyl to ani perník z jiné destinace naší krásné země. Byl to pervitin, piko, péčko nebo taky peří. A já v tom jela. A dotklo se mě to víc, než bych kdy čekala.

Byla jsem studentkou střední školy, v prvním ročníku zmatená jako luční včela z přechodu ze základky na střední školu. Účetnictví, statistika, těsnopis a další ekonomické pavědy se na naši třídu 1.C. hrnuly ze všech stran. 29 nových lidí, které člověk do té doby neznal. Dá se mezi nimi najít kamarád nebo kamarádka? Někdo, kdo bude člověku blízký. Našel se takový. Respektive našla se taková.

Holka narozená o tři měsíce déle než já, bystrá, šikovná, inteligentní, se smyslem pro humor. Sedly jsme si na první pokus a já měla dlouho pocit, že ona je moje druhé já. Dodnes mi v uších zní její hlas, když mě oslovovala “Vladunko”. Bohužel dneska už mi tak neříká.

Psal se rok 1996 a na naši scénu vtrhla house music. My ji společně pro nás objevily. Víkendy protancované v rytmu hous music, acid house, trance, techna, junglu a break beatu. Ve městě na severu Čech, kde jsme obě bydlely, žily, chodily do školy a tancovaly byl otevřen nový house klub. Byly jsme tam každý víkend. Skvělí rezident DJ´s, skvělí hosté. Cítily jsme se tam obě jako doma.

Jednoho dne přišla. Záludně se usmála a pravila, že o víkendu s Pepínem (jejím známým, kamarádem nebo milencem?) skvěle pokouřila. Stupidně jsem se otázala co? Marlbora? Lmka? Stařeny? Nikoliv, trávu, travku, marjánu, gándžu prostě travku. Přizvala mě, ať se přidám. Hrdě jsem odmítla a přemýšlela pak večer doma, proč to a co na tom má. Nikdy jsem to nezjistila. Travka vydržela asi tak tři měsíce. Pak přišlo něco lepšího újezdy na tripech (LSD). Halucinace, stíhy, totální nepřítomnost v sobě samém. Byla úplně mimo. V tu dobu přestávala chodit do školy a já jí pořád kryla. Věřila jsem, že jenom experimentuje a moje znalosti z oblasti drog byly v té době naprosto mizivé.

Bdělý čtenář už ví, co bude následovat. Tripy dlouho nestačily. Na řadu přišly éčka, exta neboli extáze. Bylo otázkou času, kdy se dostane dál. Dostala se. Netrvalo dlouho a objevil se on. Elegán v bílém, jak mu říkala. A nebyl to lahodný a pozitivně “profláklý” pardubický perník, byl to perník neboli pervitin. Bílý svinstvo totálně deklasující svého konzumenta. Nejdřív to šňupala. Poté, co měla rozdrásané sliznice nosu a nosohltanu zevnitř, jeden z jejích “kamarádů”, se kterými já měla tu “čest” párkrát se setkat, jí poradil něco lepšího. Práskni si to rovnou do žíly, na, tady máš buchnu a naroštuj to tam! A ona to udělala. V den, kdy to udělala poprvé, jsem s ní nebyla. Dodnes si to vyčítám. Dělala to půl roku. Jednou na jedné velké párty jsem u toho byla. Požádala mě o asistenci a já šla. Poté, co si nabrala vodu z toaletní mísy, zděsila jsem se. To přeci nemůžeš tohleto dělat?! Ale můžu. A udělala to. Za půl hodiny zvracení, průjem, horečka, třesavka, bludy, pak euforie, štěstí, pocit všeobjímající lásky. Jediné, čeho jsem docílila, bylo to, že si v lahvičce od léků nosila vodu čistou a pitnou.

A zase netrvalo dlouho a perník v kombinaci s éčkama nestačil. A objevil se nový elegán. Kakaový milenec, jak mu říkala. HEROIN. Nikdy jsem nevěřila tomu, že někdy uvidím čáru heráku. Viděla jsem ji a ne jenom jednu. Snažila jsem se vysvětlovat, vyhrožovat, brečet, nepomohlo. Kontaktovala jsem psychology, doktory, ptala jsem se v help centrech a všude mi řekli, že dokud nebude ona sama chtít, je to marné. Jednou se mi předávkovala v náručí. Měla jsem hrůzu, že umře. “Naštěstí” dostala jenom těžký zánět žil. Přikládala jsem jí B-panthene krém a dávala jí vitamín B a hlídala jí, když spala. Usilovně jsem přemýšlela, jak jí pomoct. Pak jsem si z hrůzou uvědomila, že přítomnost vedle ní, denní kontakt s drogami (byť jsem je neužívala) a tohle prostředí mě dřív nebo později zákonitě musí stáhnout s sebou. A viděla jsem to, že moje šance na to, abych jí vytáhla do svého světa abstinence, jsou mizivé.

Pak nepřišla do školy. Její kariéra na drogové scéně byla všeobecně známa. Její matka přiběhla do školy za třídní učitelkou, třídní učitelka za mnou a udeřily na mě. Předpokládaly, že jájsem ta jediná, kdo bude vědět, kde ona je. Věděla jsem to. Dostala jsem tajnou propustku ze školy a vydala se tam. Předpokládala jsem správně a našla jsem jí. Zfetovanou, přestřelenou, předávkovanou, ležící mezi smradlavou vodou a mokrými smotky toaletního papíru. Vedle se válela jehla zlomená do úhlu 90 stupňů. Opuchlá, nateklá a zarudlá ruka. Smála se mi, strašně nahlas se smála. Prosila jsem jí, ať jde se mnou. Pořád se smála. Začala jsem vyhrožovat, že odejdu a už se nevrátím. Zarazila se a začala mě prosit, ať si dám s ní, ať to taky poznám, že nás to přiblíží k sobě. Ležela tam na té zemi, držela mě za nohu a prosila mě, ať si dám s ní. Že zase budeme kamarádky. Tenkrát jsem udělala to, co jsem si dlouhou dobu vyčítala. Odešla jsem. Překročila jsem jí. Překročila jsem člověka, kterého jsem pořád cítila jako svoje druhé já a nechala ho v těch “sračkách” ležet. Od té doby jsem jí neviděla. Zůstala jsem čistá, nevzala jsem, nezkusila jsem, nepožila jsem.

Po několika letech jsem se dozvěděla, že podstoupila léčbu, přestala užívat drogy, dostudovala střední školu, udělala si nástavbu, našla si přítele a zaměstnání. Dnes abstinuje a má práci, která ji baví.

Po určité době jsem od ní dostala lístek. S poděkováním a větou, že jsem stejně byla ta nejlepší. A tak jako ona mně tenkrát napsala “Vladunko, tys byla ta nejlepší a díky Ti, žes to dokázala udělat a dokázala mi pomoct”, tak já dneska říkám, že i ona byla ta nejlepší nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy poznala a obdiv patří její síle, kterou v sobě našla k tomu, aby se od zrůdnosti, kterou drogy představují, dokázala odpoutat.