Na to jsou třeba léky!

Napsala jsem zatím pět blogů. Všechny se více či méně dotýkaly života, zdraví, lékařů, nemocnic, vyšetření a všeho, co se kolem toho točí. Pod jedním blogem byla reakce uživatele, která sice se smajlíkem, leč vybízela k tomu, zda bych nechtěla napsat knížku Průvodce nemocnicemi. Třeba i chtěla, ale čas na to prostě není. Ale budu pokračovat s blogy z této oblasti. Jednak je to oblast, se kterou se dříve nebo později setká každý z nás, jednak věřím, že si své čtenáře toto téma najde a jednak – materiálu na to mám víc, než je zdrávo. A v neposlední řadě, třeba absurdnosti a morbidnosti, se kterými jsem se setkala, některému z čtenářů těch blogů pomohou se podobným záležitostem vyhnout. Nabízím další absurdní příběh.

Jako pubertální dívka byla jsem svou matkou poučena o důležitosti pravidelných gynekologických prohlídek. Neodporovala jsem a od 15ti let pravidelně docházela na preventivní kontroly ke gynekologovi, který pečoval i o mou matku. Vše bylo v pořádku. Tedy domnívala jsem se, že vše je v pořádku. Ale nebylo. Poté, co jsem v 19ti letech opustila rodnou hroudu a odešla do matičky měst, vzala jsem s sebou i svou gynekologickou kartu a přihlásila se ke školnímu gynekologovi ve zdravotnickém zařízení, které spadalo pod mou alma mater. Zase bylo všechno v pořádku. Kontroly, odběry, odběry i kontroly.

O několik měsíců později se mi vzbouřil žaludek a střeva. Prostě stávka. Navštívila jsem obvodního lékaře, ten mě poslal na internu, internistka udělala odběry, sonografii a konstatovala, že permanentní nevolnost by mohla mít za následek ztrátu chuti k jídlu a že není dobré, aby mi bylo permanentně na zvracení. Příčina toho, proč je mi zle zjistěna nebyla a popravdě řečeno ani se po ní moc nepátralo. Pravděpodobně stres z prvního zkouškového období na vysoké škole sto kilometrů od maminky. No s tím se nedá než souhlasit že? Lékařka se zamračila a vážně pravila: „na to jsou přesto potřeba léky!“ Bezesporu, asi měla pravdu. Nebo neměla?

Vyfasovala jsem recept, v lékárně vyzvedla a třikrát denně to do sebe ládovala. Poslušně a submisivně s nadějí, že se žaludek a střeva uklidní. Týdny ubíhaly, měsíce ubíhaly, až uběhly tři roky. A já do sebe ty léky stále ládovala. Nenapadlo mě nevěřit lékařce, přeci má zkušenosti a tak dlouho na to studovala! Až jednoho krásného dne se mi spustila laktace. Což o to, byla-li bych pár hodin či dnů po porodu, bylo by to žádoucí. Jenomže já jsem nebyla ani těhotná ani novopečená matka krátce po porodu. Tak jsem zase běžela k lékaři. Ke gynekologovi. Zamyslel se a vypsal žádanku na odběr krve. Záměrem bylo zjistit hladinu hormonu prolaktinu v krvi, který je za laktaci zodpovědný. Hladina dotyčného hormonu byla na úrovni vydatně kojící šestinedělky. Jenže já nekojila. Gynekolog mě odeslal na endokrinologii s vysvětlením, že tam jsou specialisté přes hormony a že zjistí, co to je a proč to je.

Na endokrinologii si odebrali anamnézu a vyžádali si dostupnou dokumentaci včetně té staré gynekologické. A ejhle! Hladina hormonu prolaktinu byla mimo normu už mých 18ti, 19ti i 20ti letech, tedy v době, kdy jsem byla gynekology informována, že všechno je v pořádku. Endokrinolog neváhal, odebral lékovou anamnézu, aby zjistil, že jsem po dobu tří let byla krmena preparáty typu Cerucal, Degan a Dogmatil a další lahůdky. Léky, které mohou hladinu prolaktinu zvyšovat. Tyhle hezké bílé bonbonky tedy zvyšovaly již tak abnormální hodnotu prolaktinu po dobu tří let, potichu a nepozorovaně. Endokrinolog mě odeslal na vyšetření magnetickou rezonancí se zaměřením na hypofýzu. Trpělivě mi vysvětlil, že se může stát, že v oblasti hypofýzy se vytvoří adenom – nezhoubný nádor – produkující konkrétní hormon. V tomto případě prolaktin. A ejhle mohlo se stát a stalo se. Byl tam. A nebyl nejmenší. Odcházela jsem z nemocnice a volala příteli, abych mu řekla, že mám v mozku něco, co tam není. Následovalo vyšetření na neurooftalmologii, ze kterého jsem si odnesla závěr, že pravděpodobně dochází k útlaku zrakové dráhy v oblasti chiasmatu a že oftalmolog doporučuje neurochirurgickou intervenci. Jinými slovy, že ta potvora mi zřejmě tlačí na zrakový nerv a pokouší se deformovat moje zorné pole. Nutno podotknout, že byť endokrinolog zjistil, co jsem brala za léky a co způsobují, neupozornil mě na to, že bych je měla vysadit. Vesele jsem baštila dál.

Přítel se děsil alternativy, že se mi „kdosi šťourá v mozku“ a začali jsme laicky pátrat na vlastní pěst. Výsledky se dostavily. Zjistili jsme, že léky jako je Degan, Cerucal nebo Dogmatil bych vůbec tak dlouho brát neměla a vůbec bych je neměla brát, pokud jsem hladinu hormonu prolaktinu měla lehce zvýšenou již před jejich nasazením. Takže jsme jednodušše s přítelem ty léky vysypali do toalety. Někdy se ptám, jak dlouho jsem toho zmetka těmi léky vlastně krmila?

A nic se nedělo. Tedy navenek. Po dvou letech, na jiném pracovišti jsem podstoupila magnetickou rezozanci a odběry krve. Výsledky byly výborné. Hladina hormonu prolaktinu byla a je zcela v normě a na snímku magnetické rezonance byla prokázána pouze lehká nehomogenita signálu, nikoliv však jasně ohraničené ložisko typu adenomu. Operace se nekonala, útlak zrakové dráhy také ne. Stačilo vysadit špatné, nevhodné léky. Ten zmetek přišel o krmení a prostě se začal vstřebávat.

Jaký z toho plyne závěr? Léky jsou třeba. Leckdy se bez nich neobejdete. Pomáhají, léčí, ulevují bolestem i jiným obtížím, ale mohou i ublížit. Mohou zkomplikovat život a ten se pak ubírá jiným směrem, než Vy sami byste si přáli. Přemýšlejte o lécích. Nesypte do sebe bezhlavě volně prodejné léky ve zrůdných kombinacích mezi sebou nebo s léky na předpis a věnujte pozornost i lékovým interakcím. Některé léky se dohromady spolu prostě nesnáší a Vy to můžete nepříjemně pocítit. Bude-li Vám lékař předepisovat léky, informujte ho o svých alergiích či prodělaných nemocech nebo problémech a informujte ho i o tom, jestli již nějaké léky trvale nebo i přechodně užíváte. Je to pro Vás i pro lékaře pět až deset minut času a Vám to může usnadnit život. Nebuďte submisivní a máte-li pochybnosti, zeptejte se, informujte se. Zdraví máte zpravidla jenom jedno!