My se o vás postaráme!

Vracím se k několika podnětům v diskusích pod mými blogy, ve kterých mě někteří z Vás vyzývali, abych zase napsala blog z prostředí tolik na jednu stranu sledovaného, na příběhy vděčného, někdy smutného až tragického někdy zase komického. Z prostředí ambulancí, ordinací, nemocnic a sanitek. Jestli je tenhle příběh komický nebo tragický, nechám na posouzení čtenáři, mně s odstupem času připadá docela srandovní.

Bylo krátce před začátkem léta. Noc ze soboty na neděli, celá rodina spala. Mně se udělalo zle. Šeredně zle. Tlak vyskočil na hodnoty relativně slušné hypertenze, puls byl také kdesi ve výšinách, žaludek a střeva se bouřila. Probudilo mě to. Vstala jsem, napila se studené vody, odebrala se na toaletu a čekala, co se bude dít. Dělo se to, že mi bylo hůř a hůř. Asi po dvaceti minutách jsem vzbudila matku svého manžela. Jakožto veteránka, co zažila po špitálech svoje, vstala, zkušeně mi změřila teplotu, puls, tlak a glykémii. Ani jedno nebylo normální. Rozhodla zavolat sanitku a své rozhodnutí nehodlala podrobit diskusi. Operátorka na 155 si nechala vysvětlit, co se děje, zeptala se na pár věcí a poté pravila, že posílá sanitu, která by měla dorazit relativně rychle. Co je relativně rychle ponechávám na laskavé fantazii čtenáře tohoto blogu.

Po chvíli sanita dorazila, do bytu vrazili tři lidé – řidič, zdravotní sestra pomlčka bratr a paramedic. Změřili tlak, puls, glykémii a rozhodli, že mě odvedou do sanitky, kde natočí EKG. Natočili EKG, které se jim příliš nepozdávalo a mé tchyni oznámili, že si mě odvezou s sebou. Během pěti minut jsem ležela přikurtovaná na lehátku v sanitě, měla jsem zavedenou kanylu, nad hlavou se mi mrskal pytlík s jakousi infuzí a EKG neustále pokníkávalo. Maminka byla vyděšená a utíkala do domu, aby mi sbalila peněženku s doklady, aspoň malou hotovostí a mobilní telefon. Paramedic ji potřepal po rameni s konstatováním, že je to zbytečné, že si mě v nemocnici stejně nejspíš nechají a že by mi to někdo pravděpodobně ukradl. Maminka na paramedica vyděšeně zírala, co to říká. On se podruhé dotkl jejího ramene a pravil: „nebojte paní, my se o ni postaráme!“. Uvěřila mu, zřejmě neměla důvod mu nevěřit.

Dveře sanity zaklaply, řidič pustil houkačku a vydal se se mnou na 30 km dlouhou cestu do jedné z pražských nemocnic. Jízda byla adrenalinová. V úzkých serpentinách silniček ve středních Čechách a s rychlostí, kterou to sanita doslova práskala, to byla docela síla. Koukala jsem zmateně na paramedica, který kontroloval celou cestu infuze a EKG a v polovině cesty mi znovu začal vyšetřovat břicho. Zaujal ho můj piercing v pupíku a zahájil tak velice zajímavou debatu na téma piercingů a kam všude je lze dát a kde se mu líbí a kde se mu nelíbí. Debatu uzavřel tím, že si myslí, že mám hezký pupík a že piercing zrovna mému pupíku velmi sluší.

Po příjezdu do jedné pražské nemocnice na Praze 6 se mnou lehátko vyjelo ze sanity a byla jsem převezena na urgentní příjem. Paramedic předal papíry sloužícímu lékaři, řekl mu, co a jak, co zjistili, co nezjistili, podal mi ruku a popřál mi hodně štěstí a ještě víc zdraví. Potom zmizeli. Byla jsem uložena na příjmové lehátko a vyšetřena službu konajícím lékařem. Byla neděle asi tak osm hodin ráno. Oddělení urgentního příjmu vyjma mé maličkosti bylo prázdné.

Lékař odebral krev na statim, změřil tlak, puls, udělal znova EKG, vyšetřil břicho pohmatem a poslechově. Z provedených vyšetření učinil závěr, že se jedná o jakousi nejspíš gastrointestinální virozu s kolapsovým stavem a dehydratací. Pověřil sestru, která do mě začala tlačit další dvě infuse s roztoky a léky proti nevolnosti a tak podobně. Lékař si nechal přivézt sono a provedl sono srdce. Zjistil lehký prolaps předního cípu mitrální chlopně se stopovou regurgitací. Nic závažného, ale prý to mohlo způsobit ten částečně abnormální nález na EKG. Poté mě sestra přikryla a lékař pravil, ať odpočívám, že se na mě za chvíli přijde podívat.

Infuse po hodině dokapala, dostala jsem další. Všechno dokapalo kolem desáté hodiny dopoledne. Lékař mě znovu vyšetřil a pravil, že hospitalizace na interním lůžku by sice byla vhodná, ale že je kapacitní nedostatek a že budu tedy poučena o opatřeních a propuštěna. Pět minut na to mě sestra odvedla do čekárny. Sedla jsem si tam a čekala, co se bude dít. Když se do jedenácti hodin nedělo nic, zaklepala jsem na sestru. Jediné, co jsem měla byla noční košile, domácí pantofle a červený noční chlupatý župan a rozcuchanou hlavu. Nic víc, nic míň.

Sestra se tvářila překvapeně, že tam „ještě jsem“. Vysvětlila jsem jí svou situaci a dostalo se mi odpovědi, že pohotovost není dopravní dispečink a že se pokusí zavolat mi samaritána. Po mém dotazu mi bylo řečeno, že se jedná o soukromou zdravotnickou dopravní službu. Zavolala, prý přijedou mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne.

To bylo silné kafe i na mě. Vyběhla jsem před nemocnici rozhodnuta, že situaci pořeším sama. Poté, co se mě snažila odchytnout ochranka z vrátnice s podezřením, že jsem uprchlík z pavilonu psychiatrie či sexuologie, zastavila jsem dvě kolemjdoucí dámy. Mluvily rusky, ale nakonec jsme se dohodly. Starší z nich, zřejmě matka té mladší, se uvolila a zavolala taxika. Ovšem na svoje jméno, moje jméno zřejmě dostatečně nezdůraznila. Taxikář přijel a poté, co mě uviděl, tvrdil, že jede pro někoho úplně jiného. Stála jsem tam jako tvrdé Y a absolutně nevěděla, co mám dělat. A běhat po Praze v županu se mi taky moc nechtělo. Nakonec jsem ho přesvědčila, aby se dispečinku dotázal na jméno „Malá“. Nakonec přiznal, že tedy asi jede pro mě a naložil mě. Po cestě mi přiznal, že když mě viděl, před nemocnicí, rozcuchanou, v pantoflích a červeném županu, měl chuť zavolat policii. Nakonec jsme se domluvili a taxikář z toho, že mě nabral, měl ohromnou radost. Odvoz domů stál 1.300,-. Přeci jenom 35 km za Prahou, to už je pro taxikáře docela ryto ne? Po cestě se rozpovídal a mému vyprávění, co se mi ten den stalo, se upřímně zasmál.

Já se tomu dnes směju už taky, ale ten den mi do smíchu nebylo. Takže napříště – pokud se dostanu do stejné situace – krabička poslední záchrany s sebou – něco k pití, peněženka s aspoň tisícovkou a MOBIL. Protože věta „my se o vás postaráme“ jak je vidět, může nabýt zcela zvláštních rozměrů.