Jsme opravdu tak rozdílní?

Leží v manželské posteli. Krátce poté, co společně strávili hezké chvilky ve dvou. On leží na zádech, mlčí a hledí zarytě do stropu. Ona se na něj podívá a hlavou jí začnou proudit prapodivné myšlenky. Proč nic neříká? Líbilo se mu to? Myslí na jinou? Udělala jsem něco špatně? Proč mě nepohladí a neřekne, že mě miluje? On už mě třeba nemiluje…………on přitom leží, je mu dobře, je uvolněný  a přemýšlí urputně o tom, jak to ta moucha dělá, že se udrží na stropě hlavou vzhůru. Že tenhle „forek“ znáte? Není se ani čemu divit.

Jsme opravdu tak rozdílní? Muži a ženy? Respektive naše mozky a  tím i naše uvažování? Nebo ta řada vědeckých studií na toto téma jenom čerpá peníze z příslušných zdrojů vyčleněných na vědecké bádání jen tak nadarmo, bez výsledků? Že je ženský mozek jiný a funguje jinak než mozek mužský, o tom není třeba pochybovat. Ostatně byl proveden nespočet např. vyšetření magnetickou rezonancí u muže a u ženy a při vyšetřování  byly  vyšetřované osoby vystavovány různým podnětům – z běžného života, ze stresových situtací,  i ze sexuální oblasti.  Mozek ženy reaguje na stejné podněty jinak než mozek muže na tytéž podněty. To je známá věc.  Někdy si nerozumíme, někdy se hádáme, někdy se milujeme, někdy se zatracujeme, někdy se na sebe těšíme, někdy se nemůžeme dočkat, až budeme chvíli sami. Ale – globálně vzato jeden potřebujeme druhého. Muž ženu a žena muže.

Pamatujete si  dialog manželů z filmu „Účastníci zájezdu“ těsně před odjezdem domů, kdy manželé spolu hráli karty? Ona: „až přijedeme domů, hned dám prát prádlo“. On: „to jejich pivo je strašný“. Ona: „nejdřív to dám prát dětem, ale jen na 40, aby se to nesrazilo“. On: „už se těším na pořádný pivo“. Ona: „ale než to dám do pračky, tak to vyklepu na balkoně, abych z toho dostala ten písek.“ On: „no tobě to jejich strašný pivo chutná?“ Jediný, kdo debatu nervově nevydrží, je syn v pubertě a se slovy, já vás nenávidím, utíká pryč……..

Je to tedy chemie nebo je to lidská přirozenost, co nás táhne vzájemně k sobě a pomáhá nám překonávat debaty a každodenní překážky typu, kdy na otázku „miláčku, dal by sis k večeři salát z polníčku s česnekovou zálivkou nebo ledový salát s kuřecím masem a sýrovo-pažitkovou zálivkou?“, následuje odpověď „klobásu s hořčicí“. A to i přesto, že to není tak dávno, kdy si dotyčný muž stěžoval na to, že by bylo potřeba shodit pár kilo a jeho drahá polovička se rozhodla, že mu s tím pomůže. Takže žádný salát, ale klobásu. Nebo debaty typu "dnes dávají 658mý díl Ordinace v růžové zahradě". Očekává se odpověď, jistě miláčku, chápu to. Místo toho, ale ale z druhé místnosti ozve něco ve smyslu "no jasně, vždyť dneska se od 20.20 hraje v přímým přenosu El Clássico!!!". Asi to musí být obojí. Chemie i lidská přirozenost. Partnery prý hledáme resp. prvotně vybíráme  podle chemie, tedy  podle vůně (mám teď na mysli partnery, kteří nás přitahují fyzicky a u kterých nás láká představa, že s nimi budeme někde sami, kde nikdo nebude a kde bude dostatek prostoru a klidu věnovat se jeden druhému). Říká se, že partner, který nám voní, nám voní proto, protože má naprosto odlišnou genetickou výbavu než my a z hlediska „přírody“ je to tedy potenciálně nejvhodnější otec pro naše mláďátka, tedy přeloženo poněkud naturalisticky – samec potenciálně schopný zplodit geneticky kvalitní jedince. Tolik z pohledu ženského. A z pohledu mužského? Hezké širší pozadí a boky z pradávných dob přeci značí plodnost ženy a její schopnost porodit bez problémů potomka a její poprsí je pak znakem schopnosti postarat se o potomka, tedy nakrmit ho. A přežití rodiny, chcete-li v dávných dobách smečky , bylo přece klíčové.

Ano, je pravda, že  moderní doba nás posunula. Kamsi do trochu jiných sfér. Nehledáme už partnery jenom podle vůně alias kvalitní genetické výbavy nebo podle fyzických parametrů pro  snadný porod a schopnost nakrmit dítě. Muži hledají partnerky, které jsou také ambiciozní, fyzicky atraktivní, schopné a chytré, mají své preference – blondýnky , brunetky, dlouhovlásky, ženy s většími ňadry, ženy plnoštíhlé nebo naopak ženy velmi štíhlé, někteří hledají i vhodný doplněk ke svému image, ať je to automobil nebo postavení ve firmě.

Ale milé dámy ruku  na srdce….některé ženy hledají partnera ne podle vůně a podle toho, jak jim vlastní organismus dává najevo, že tento muž by byl geneticky ideálním otcem jejích dětí, ale parametrem pro nejvhodnějšího otce budoucích nemluvňat je výše konta dotyčného „samce“. Protože ta výše konta to rodinné hnízdo zabezpečí taktéž.... Anebo hledají osvaleného dlouhána, co je sportovně založený, inteligentní, má smysl pro humor, je hmotně zabezpečený, rád cestuje, je abstinent či nekuřák, svobodný nebo rozvedený, ideálně bez závazků, je společenský, sečtělý, vzdělaný  a tak dále a tak dále.

Ale ruku na srdce teď doopravdy. Kdo má doma ideálního partnera? Víte kdo? Spousta z nás. Každý z nás, kdo se večer nebo ráno dokáže na partnera podívat, přikrýt ho, když se odkope, aby mu nenastydla záda a v duchu si říct „mám tě rád, mám tě ráda“ nebo „miluji tě“. Každý takový z nás má doma toho ideálního partnera. Bez ohledu na chemii, výši konta, pravidla pravěké smečky, bez ohledu na značku auta nebo velikost bytu.

Myslím, že ideálního partnera nebo partnerku má doma každý, kdo se po cestě z práce domů těší. Těší se, až dá pusu manželovi /partnerovi nebo manželce /partnerce, „pohádají“ se, jestli se budou dívat na fotbal nebo Ordinaci v růžové zahradě, poškádlí se, jestli k večeři bude salát nebo klobása, ale večer, večer si vedle sebe lehnou do postele a třeba se jenom chytí za ruku a popřejí si dobrou noc. Takže myslím, že když se rozhlédneme kolem sebe, spousta  z nás má doma „toho pravého“ nebo „tu pravou“…………………..

A když ten náš ideální nebo ta naše ideální dostane chřipku a nepřekypuje zrovna atraktivitou, tak se sebereme a mažeme do nejbližší lékárny pro příslušné medikamenty. Takže toho ideálního partnera má doma spousta z nás. Myslím, že jen stačí občas dívat se o něco méně kriticky a být trochu shovívavý.......