Je mi 29 a nemám dítě. No a co?!

Je mi 29 let a jsem bezdětná. No a co?! Nerodím jakožto příslušnice silných ročníků let sedmdesátých jedno dítě za druhým, ve svých 29ti letech pracuji a studuji a nepotácím se po bytě v poblitých teplákách s jedním dítětem přisátým k prsu a druhým omotaným kolem nohy. Neřeším denně, že Pepíček nechtěl papat přesnídávku z mrkvičky a Janička místo poledního spánku škrtila svého mladšího bratříčka v postýlce. Nejsem čekatelka, nejsem těhulka, nejsem ani šestinedělka či kojná v zajetí prolaktinového opojení. Nepodstoupila jsem předporodní klystýr, nástřih hráze a nesvíjela jsem se x hodin v porodních bolestech, abych na konci toho všeho vyrodila řvoucí tříkilový uzlíček, který by mě vzápětí naplnil pocitem neskonalého štěstí a nehynoucí lásky. Můj manžel mě nemiluje méně proto, že jsem v bolestech a úpění řvoucí v porodním boxu nepřivedla na svět plod naší lásky.

Narodila jsem se v roce 1979, v roce 1998 jsem maturovala. Bylo nás ve třídě cca 21 holek. Roky ubíhaly a začaly se objevovat první radostné zprávy o tom, komu, kdy a co se narodí. Přála jsem to, ano všem jsem to přála. Bylo to jejich štěstí.

Jedna ze spolužaček po druhé začaly rodit potomky. Jedna po druhé se dostávaly do zajetí prolaktinového opojení a kvetly štěstím při vyprávění o těhotenství, porodech, kojení, kakání, kašičkách, dudlících, lahvičkách a prvních krůčcích. Pohoda. I to je podoba štěstí, realizace. Kvetly rodičovskou láskou a my bezdětné (je nás dosud z těch jednadvaceti cca 10) jim to přály a leckdy se rozplývaly nad porodnými mírami drobečků a jejich prvních životních krůčků. Až sem by to bylo pěkné a hezké. Jedna rodí a kojí a vychovává a ta, co zrovna to „štěstí“ nemá , tak prostě pracuje, studuje, cestuje, užívá si života s partnerem či manželem. Jenomže ouha.

Vyskytl se řekněme tomu „nešvar“. Zasloužilé matky počaly vésti podivné řeči směrem k nám bezdětným. I dočkaly jsme se osočení počínaje neschopností najít životního partnera a potenciálního ploditele potomků potažmo otce našich potomků, dočkaly jsme se nařčení o neschopnosti milovat, o neschopnosti vzít na sebe pocit zodpovědnosti za malého bezbranného tvora, konče tím, že za tím vším je chorobná touha zoufalé fridigní kariéristky po společenském uznání, kterého není schopna dosáhnout.

Vysvětlete pak milující šestinedělce s jedním dítětem v náručí a druhým dítětem lezoucím po nábytku, že vy si zrovna v tuto chvíli svůj život představujete jinak. Domluvte se s 29ti letou matkou dvou dětí, že vám je sice stejně jako jí, ale prostě děti buď mít zatím nemůžete, anebo prostě (což je pro spoustu těchto zasloužilých rodiček nepochopitelné) – mít NECHCETE.

Nechcete? Ano, nechcete. Prostě jste nedostudovali, nemáte vyřešenou bytovou a finanční situaci, nemáte po svém boku toho správného chlapa, se kterým byste se shodli na tom, „ano, chtěli bychom spolu počít děťátko“.

Jste spokojená se svým životem, baví Vás Vaše práce, studium, cestování a děti máte ráda. Ano, za rok nebo za dva byste děti třeba chtěla. Nejdřív chcete zestabilizovat sebe i svůj život. Finanční situaci, bydlení. Prostě se vám nechce „otěhotnět“ do 2+1 na sídlišti Černý Most nebo v Holešovicích, protože s manželem tento rok dostavíte domeček pár kilometrů za Prahou v přírodě. Nechce se Vám otěhotnět půl roku před promocí na vysoké škole a nechce se Vám otěhotnět ve chvíli, kdy třeba předěláváte byt, protože manžel se rozhodl udělat novou koupelnu a kuchyń.

Nebo nechcete mít děti vůbec a prostě patříte k menšině žen, které z určitého důvodu, na který prostě mají PRÁVO, nechtějí děti vůbec. A je úplně jedno, jestli tím důvodem je důvod zdravotní, nebo důvod osobní, důvod týkající se práce či kariéry. A ostatním může být třeba taky úplně jedno, jestli důvodem toho, proč jste se zrovna Vy rozhodla zůstat bezdětná je to, že prostě trpíte pro mnohé možná nesmyslnou fobií z těhotenství a porodu, která Vám představu toho, že jste těhotná či rodíte, činí naprosto nesnesitelnou a nepřijatelnou. Nepopírám ani zákon tikotu biologických hodin a to, že v 25ti se to může zdařit lépe a radostněji než v 35ti (kdy se to třeba zdařit vůbec nemusí) , ale to si snad každá inteligentní ženská prostě uvědomí ne?

Aby nedošlo k nedorozumění – obdivuji ženy, co přivedly na svět dítě nebo děti. Je mi jasné, že to není jednoduché, že se jedná o zodpovědnost a „závazek“ na zbytek života. Že se jedná o nutnost sebezapření se, že si dítě, zejména malé vyžádá veškerý čas, energii i spánek své matky, to všechno vnímám a odbdivuji, ale bylo by fajn, kdyby některé z těchto statečných žen dokázaly pochopit, že i ženská, co zatím nemá děti (nebo vůbec mít děti nikdy nebude) je taky ženská. A plnohodnotná.

Jakékoliv rozhodnutí činěné z vlastní vůle , na základě vlastního rozhodnutí, je právem každého. Za toto právo považuji i právo ženy přivést na svět dítě ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech anebo dítě na svět nepřivést vůbec. NIKDY.