Démoni

Jsou nevyzpytatelní. Jsou agresivní. Jsou zlí. Jsou to nekompromisní zabijáci. Nepředvídatelní, neovladatelní, dominantní a silní. Jsou hbití, mrštní a rychlí. Umějí způsobit těžká zranění, umějí zabíjet. A zabíjí. O kom je řeč? Uvidíte, čtěte dál.

Pitbulteriér napadl v Potštejně na Rychnovsku svého majitele. Dvaašedesátiletý muž na následky zranění zemřel. Sousedé ho našli ráno v kotci, zřejmě vykrvácel. Pes skončil v útulku (25.8.2007, Idnes.cz). Brutální a nechutný útok zažilo sváteční Brno. V den upálení mistra Jana Husa rozcupovali pitbulové přímo na ulici daleko menšího yorkšírského teriéra. Nerovný váhový souboj byl umocněný tím, že pitbulové byli tři, zatímco yorkšír byl sám. (7.7.2007, studentskemestecko.cz). Volně pobíhající pitbul zaútočil v sobotu večer v Liberci-Rochlicích na bývalého velitele armádní základny pro výcvik psů v Grabštejně Pavla Onodiho. Ten právě venčil svého labradora. "Pitbul měl náhubek, přesto mě i mého psa zranil," řekl Onodi. (22.4.2007, Idnes.cz) . Policisté zastřelili pitbula, který v neděli odpoledne zaútočil v Liberci na svého pána. Vážně ho zranil a když k němu nechtěl pustit záchranáře, museli policisté nebezpečného psa usmrtit. "Neštěstí se stalo před 15:00 na pozemku majitele pitbulla a pomoc přivolala sousedka," uvedla mluvčí liberecké policie Vlasta Suchánková. (21.5.2007, sbernice.net). Devítiletou dívku ve středu v Chomutově pokousal pitbulteriér. Dítě utrpělo vážná zranění a bylo transportováno vrtulníkem do vinohradské nemocnice v Praze. Pes na dívku zaútočil, když si společně hráli na zahradě, uvedla dnes televize Nova. (10.8.2005, bleskove.cz). A mohla bych pokračovat do nekonečna.

Démoni. Mýtus o psech, kteří jsou nevyrovnaní, agresivní, zlí. Příběh o krvelačných psích zrůdách, které se vynoří z křoví, vletí na pískoviště a bezbranné malé dítě těžce zraní či usmrtí. Články o „bojových psech“, kteří bezdůvodně napadají své majitele. Všimli jste si, že objeví-li se v médiích článek o útoku psa na člověka, v 90% případů se jako „ilustrační foto“ objeví obrázek staforda, pitbula, rotvajlera a podobně? I když třeba útočil pes jiné rasy?

Co je to „bojové plemeno“? Existuje vůbec něco takového jako bojové plemeno? Proč obrovská část veřejnosti ve slově „bojový nebo bojové“ vidí boj zvířete proti člověku? Co je to seznam bojových plemen? Stafordi, pitbulové, bulteriéři, dobrmani, rotvajleři, argentinské dogy, Cane Corso, mastifové, ale i rhodéský ridgeback a další krásná plemena jsou v ohrožení díky naprosto stupidní mediální válce. Poslanci se chystali vypracovat a přijmout zákon ukládající zvláštní povinnosti majitelům těchto plemen, byli i tací „exoti“, kteří usilovali o zákaz chovu těchto plemen. Stupidita.

Tito psi nejsou bojovými psy, nejsou to bojová plemena. Kde se vlastně tento přívlastek vzal? Všeobecně se ví, že různá plemena psů se šlechtí a chovají pro své určité exteriérové i povahové charakteristiky. Tak jako jezevčík bývá výborný norník, ohaři se používají při lovu zvěře, bernardýni jsou v našich myslích zakořeněni jako dobráci s maličkým soudečkem rumu na krku zahraňujíc život zasypaným lidem v lavinách. Ovčáci si vybudovali své postavení jako služební psi používaní nejčastěji policisty či bezpečnostními agenturami. A co stafordi a pitbulové? Ti nedostali šanci vybudovat si nic, protože dříve, než se jim podařilo přesvědčit veřejnost o svých kvalitách, byli smeteni stupidní mediální válkou a byl jim přidělen obraz nezvladatelných, agresivních a zlých psů.

Jenomže ono je to všechno jinak. Slovo „bojový pes“ má své kořeny někde úplně jinde. Stavba těla, temperament a snížený práh bolestivosti byl pro tyto psy skvělým předpokladem pro boj. Ale nikoliv s lidmi. Z historie prapředků těchto psů se dozvídáme o zápasech psů se psy, ale i zápasech psů s býky. Či o lovu zvěře (argentinská doga a její užití při lovu pum v Jižní Americe). Nedozvídáme se však o boji těchto psů proti lidem. Nechci zde rozebírat svůj názor na psí zápasy, neboť s nimi hrubě nesouhlasím a považuji je za týrání zvířat, ale neodpustím si jednu poznámku. „Bojový pes“ připravovaný na psí zápasy mohl být ze „startovní listiny“ i vyřazen, vykazoval-li agresivitu vůči lidem. Bylo zvykem, že psa před zápasem připravoval majitel druhého „bojovníka“. Bylo vysoce žádoucí, aby psi nevykazovali byť minimální agresivitu vůči lidem. Stejný vývoj a požadavek stran agresivity byl přítomen i u stafordů, bullteriérů a podobně.

Tolik k pojmosloví „bojový pes“ a „bojová plemena“. Co se týče útoků těchto plemen psů na lidi a jejich frekvence, i zde média vypouští jednu nesmyslnou kachnu za druhou. Z věrohodných statistik, kterými ale zjevně média nedisponují, či jimi disponovat nechtějí, totiž vyplývá jedna velmi zajímavá skutečnost. Četnost útoků tzv. bojových plemen (zejména staford, pitbul a bullteriér) je cca 3,5%. Tedy ze sta útoků psa na člověka mají tito zabijáci na svědomí necelé 4 útoky. Statistikám kralují němečtí ovčáci s téměř 20%, ale absolutními vítězi je skupina kokršpanělů, jezevčíků, pinčů a kříženců. Ze sta napadnutých lidí se tato skupina postará o 30-35 lidí. Jistě, nesporné je, že nelze svými dopady srovnat útok neurotického jezevčíka s útokem rozzuřeného staforda. Ale to není vina psa, to je vina člověka.

Pes je takový, jakého ho vychováte. Kdybyste si Vy pořídili staforda Alana a Váš známý staforda Boba, oba ze stejného vrhu, po stejných rodičích, výborný exteriér i povahové předpoklady, jeden z Vás může vychovat milionového psa a druhý zrůdu. Stačí, aby Alan byl odmalička v těsném kontaktu se svou smečkou a seznamoval se i s jinými lidmi, aby byl důsledně vychováván, veden k poslušnosti, aby měl pravidelnou kvalitní stravu a časté vycházky, aby mu byl projevován dostatek lásky, aby nestrádal nedostatkem fyzického kontaktu se svým nejužším okolím. Po základním očkování by stačilo začít Alana seznamovat s ostatními psy a hledat mu psí kamarády. Při výchově a výcviku dodržovat pravidla, která doporučují zkušení chovatelé i cvičitelé – důslednost, přísnost, trvání na tom, aby pes poslechl, věnovat výcviku dostatek času, vědět, kdy má přijít pro psa trest, kdy odměna. Vyhnout se brutálním a bezdůvodným fyzickým trestům. Naopak, aby Váš známý z Boba vychoval potenciálně nebezpečného psa, pak „stačí“, aby jej oddělil od smečky, uzavřel byť v zatepleném kotci a dvakrát za den ho pustil proběhnout se po zahradě. Aby se psem nekomunikoval, neprojevoval mu dostatek lásky, pozitivního fyzického kontaktu, ale i přísnosti a důslednosti při výchově a výcviku a pokud by to chtěl dotáhnout „k dokonalosti“, tak by psa i brutálně fyzicky trestal. Pes se stane samotářský, nedůvěřivý, odvykne přítomnosti lidí i psích kamarádů, potenciální přítomnost cizího člověka může pak na psa působit jako riziko ohrožení jeho integrity a bude připraven k útoku. Pes je takový, jakého ho vychováte, jak k němu budete přistupovat a jak se k němu budete chovat, jak s ním budete komunikovat. Důležité je i vnímat velmi pozorně signály, které Váš pes vysílá. Pokud se to naučíte, při venčení nebudete mít problémy poznat, jestli blížící se pes je Vašemu psovi sympatický nebo krajně nesympatický.

Další otázkou je skutečnost, jestli pes útočí bezdůvodně? Podle mého názoru, zdravý, vychovaný a vyrovnaný pes nezaútočí bezdůvodně. Pokud útočí, má důvod, dostal k útoku podnět. Podnětem může být ohrožení teritoria, smečky nebo samotného zvířete (je nemocné, zraněné, tedy zmatené a snaží se bránit, protože cítí, že je handicapované). Dokud se maminky nenaučí vštěpovat svým dětem, že cizí psi se nehladí, pokud k tomu nedá souhlas jejich majitel, pokud rodiče nebudou důsledně svým dětem vštěpovat, že pes není hračka, že se mu nestrkají pastelky do čumáku, tlamy či uší, dokud tyto děti nebudou mít v sobě zakodováno, že u krmení se pes neruší a když spí, musíme mu jeho odpočinek dopřát, pořád se budou dít tragédie. A v intencích výše uvedeného – nemají je na svědomí pouze stafordi a pitbulové. Pokud budou lidé psy (jakékoliv rasy) týrat a bít, nekrmit a řádně nevenčit a trestat je za pokálený a pomočený kotec, budou psi útočit i na své majitele.

Neexistují bojová plemena ve smyslu boje psa proti člověku. Pes byl domestikován a šlechtěn pro to, aby se stal všestranným pomocníkem a přítelem člověka. Co ale naplat, když jsou mezi námi tací, kteří si pořídí psa konkrétní rasy jenom proto, že se jim prostě „líbí“, aniž by měli potuchu o tom, co si vlastně přinesli domů? Z tříkilového „bobíska“ během několika měsíců až dvou let může vyrůst třeba stokilový kolos. Pořízuji-li si velkého psa nebo temperamentního psa, pak musím vědět, do čeho jdu a co mě čeká. Měla bych znát historii i vývoj plemene, charakteristiky, které jsou pro něj typické a naslouchat dobře míněným radám lidí, kteří tomu prostě rozumějí. A předně naslouchat svému psovi.

Pokud totiž svému psovi naslouchám a dobře ho znám, pak vím, jaký je a jak se v určitých situacích chová. Za osm let soužití se stafordem se mi nestalo, že by náš pes někoho napadl. O útoku na člověka tu nemůže být řeč. Co se týče psů, prostě musím počítat s tím, že doma mám temperamentního, ostrého, silného a rychlého psa a vidím-li na procházce, že se proti nám blíží osoba se psem – jedno jaké rasy a velikosti, automaticky psa beru na vodítko a nasazuji náhubek. Je-li zježen, přitáhnu vodítko na krátko a s druhou osobou a druhým psem se míjíme. Vrtí-li ocasem a vítá nového kamaráda a druhý pes se tváří stejně, po dohodě s majitelem druhého psa necháme zvířata za přijištění vodítkem se očuchat a je-li vše v pořádku, nic nebrání dalšímu seznamování. Jdu-li ale s naším stafordem, který má košík a je na vodítku a potkám důchodkyni s uřvaným pudlem bez košíku, obojku a vodítka, která na mě z dálky ječí, abych si psa přitáhla na vodítku úplně nejvíc co to jde a pudl skáče v kolečku ve vzdálenosti jednoho metru kolem nás s pěnou u huby, mám obrovskou chuť svému psovi to vodítko polevit a košík mu sundat.

Abych svou úvahu ukončila. Neexistuje bojové plemeno. Neexistuje bojový pes. Existují jen sebestřední, do sebe zahledění a sobečtí lidé, kteří si psa pořídí,protože ho viděli u známého a protože se jim zrovinka líbil a potom ho nezvládají a nejsou schopni dát mu to, co potřebuje. Nebo nepovažují za nutné tomu psovi dát, to co potřebuje, aby se z něj stal vyrovnaný pes. Výsledkem je nevyrovnané, nedůvěřivé až agresivní zvíře. A pak – je-li ohroženo a dostane-li impuls, zaútočí. Takovým lidem by se mělo zakázat pořídit si psa. Soudný člověk si totiž spočítá, že půjde-li vše tak, jak má jít, ten čtyřnohý lump s ním bude sdílet domácnost třeba také 15 let. A je na člověku, aby odhadnul sám sebe, své možnosti a schopnosti a stavu se přizpůsobil. A věděl, jakého psa si kupuje a podle toho k němu přistupoval.