Statisticky
jsem stále mladá, ale ne každému je z hůry
dáno a tak jsem si i ve svém věku po nemocnicích,
vyšetřeních a doktorech užila svoje. Další zvláštní
příhoda se přihodila v nejmenovaném pracovišti, kde
se léčí onkologičtí pacienti. Život a osud mě
tam na deset dnů zavál a věřte, že i tady se občas
přihodí věci, které svou brutálností a
morbidností přesahují meze uvažování
normálně myslícího jedince.
Po dvou dnech hospitalizace jsem se (jako obvykle) trošku rozkoukala a vyrazila na oblídku terénu. Přes automat, ve kterém jsem si vyzvedla kakao a po povolení sušenky k němu od dietní sestry jsem vyšla před budovu nemocnice. Rozhlédla jsem se a spatřila dvě skupinky osob. Jedna skupinka byla bílá, druhá byla v županech. Pacienti versus lékaři. Jedno bylo společné. Obě skupinky vesely bánily. Odebrala jsem se ke skupince napravo, k pacientům. Posedávali na umělohmotných židličkách nebo postávali na terase u květináčů s muškáty a pokuřovali. A diskutovali. O čem? Většinou o tom, co koho na toto místo dostalo. Respektive jaký nádor a kde tam toho dotyčného dostal.
Ve skupince těchto lidí sedával pravidelně každý den odpoledne pán ve věku asi 45 let. Byl z Prahy a přijel se sem nejprve léčit a potom umírat. Umíral na rakovinu jater. Metastázy měl dle vlastních slov rozeseté snad úplně všude. Byl permanentně napojen na infuse a měl neustále zavedenou i cévku. I chůze pro něj byla obtížná, než si umístil všechny hadičky do takové polohy, aby mohl jít a před sebou táhnout stojan s těmi lahvičkami a pytlíčky. Občas potřeboval pomoct. Byl se svým osudem obdivuhodně smířený a rád si povídal. Trávili jsme na té terase hodiny mezi snídaní a obědem a obědem a večeří a povídali si. O všem, nejenom o nemocech.
Jednoho dne na povídání nepřišel. Bylo to podivné, a tak jsem na sestřičku vznesla dotaz, co s ním je a kde je. Odpověděla, že se mu přitížilo a že jestli chci, mohu ho navštívit na jeho pokoji. Neváhala jsem a šla za ním. Ležel na lůžku, napojen na svoje hadičky, měl propadlé tváře, kruhy pod očima a po tvářích mu tekly slzy. Zeptala jsem se, co se stalo. Poprosil mě, abych mu pomohla se stojanem a hadičkami, že by si rád šel dát cigaretu. Po svolení sestry jsme tak učinili a došourali se na naše místo na terase.
Posadil se a zapálil si cigaretu. Stále plakal. Po chvíli mlčení se rozpovídal. Byl ženatý, měli se ženou tři děti. Když onemocněl, žena stále stála po jeho boku. Navštěvovala ho, vozila mu ovoce, volala mu, posílala smsky. Několikrát se zmínil o tom, že jejich manželství není po těch letech úplně ideální a bez problémů, ale nemluvil o nějakých zásadních sporech mezi ním a jeho ženou. Potom ale přestala psát, volat i jezdit. Přijela až po třech týdnech mlčení, aby pronesla tu osudovou větu „chci se rozvést“. Proč? Máš dluhy, až umřeš, zdědila bych je. Vtip? Ne. Není to vtip. Dokonce s sebou přivezla i návrh vypořádání společného jmění manželů a požádala ho, zda v rámci tohoto vypořádání by na sebe nevzal nějaké její závazky. Prý mu to vlastně může být jedno, vždyť brzo umře.
Vzdal to. Neměl už motivaci a neměl pro co a pro koho bojovat. Přišel o rodinu, o ženu, i děti přestaly psát a navštěvovat ho. Podle informací, co jsem získala, zemřel krátce poté. On byl nemocný a umíral. Ona byla žena, které umíral manžel a otec jejich dětí. Ona se rozhodla tak, jak se rozhodla. On zemřel. Rozvést se nestihli.
