Fenomén Švejnar

The Economist (18.7.) měl jako hlavní téma selhání soudobé politické ekonomie jako seriózního nástroje, pomocí kterého je možno realitu nejen do hloubky analyzovat, ale také jej mít jako obecný návod pro hospodářskou politiku. Do popředí jdou prognostici jako Joseph Stihlitz, kteří dlouhodobě upozorňovali na blížící se šoky, teoretik i praktik – byl např. hlavním ekonomem Světové banky – nyní všeobecně uznávaný, neboť "predicted the global financial meltdown". Právě tohoto nositele Nobelovy ceny za ekonomii chce Švejnar angažovat pro svůj nový think – tank v Praze, kde by působil jako host, i když by nadále měl hlavní působiště na americké Columbia University.

Má to být organizace na pomezí ekonomiky a politiky. Velkorysé zařízení, obhospodařující Střední Evropu. Rozjezd této instituce podmiňuje tím, že shromáždí alespoň Kč 300 mil., aby byla skutečně nezávislá: "Jsme už příliš dlouhou dobu v situaci, kdy nediskutujeme, ale hádáme se. Debaty jsou velice vyhrocené, zpolitizované a často personalizované. Nebereme v úvahu nová fakta. Kdyby takové analýzy existovaly, byly běžně dostupné, staly by se základem pro skutečně odbornou diskusi. Instituce, které v regionu již existují, více méně žijí z grantů a kontraktů, které musejí obnovovat každý rok, což jim bere spoustu sil. Aby přežily, zaměřují se příliš monotématicky. Politici pak dělají zbytečné hlouposti, jako byl návrh na snižování spotřební daně u pohonných hmot, když jejich cena prudce padala". Švejnar stále zdůrazňuje jako lék na krizi potřebu zvýšit poptávku, a to v řadě zemí, vlastně celosvětově, současně. Musí to být velká vládní, globálně koordinovaná intervence. Pokud to udělá jedna nebo několik států, nemá to efekt: "Když to uskuteční celá Evropa, bude to mít efekt. A ještě větší, když půjde o akce celosvětové a koordinované".Švejnar odmítá názor, že studenti, kteří se mají stát manažery velkých firem, by se měli naučit vnímat svoje budoucí podřízené nikoli jako lidi, ale jako pouhá čísla, kolonky či položky ve výkazech: "Je to zastaralý přístup. Budoucím manažerům je třeba radit, že hospodářství se má rozvíjet s cílem dosáhnout co největšího blahobytu obyvatelstva. Ekonomie, jako věda musí najít celosvětové nástroje, jak toho docílit a to co nejefektivněji. Proti tomu je namítáno, že kolektivní akce, ať už celoevropské nebo v rámci OECD či celého světa povedou k tomu, že se společně zvýší i zadlužení jednotlivých zemí. Ovšem na druhé straně, tyto dluhy se také následně za konjunktury snáze splatí.