V minulé stati jsem popsal vlastní zkušenosti se speciální školou a dcerou, která ji navštěvovala. Nyní bych přidal některé další své postřehy ke speciální škole.
Nesporně nadstandardní (míněno prosím čistě profesně) vztahy pedagogů vůči rodičům měli za následek i tu skutečnost, že jsem se několikrát zúčastnil celý den školního vyučování včetně přestávek a byl jsem i osloven, zda bych neudělal dětem přednášky o výstavbě předválečného opevnění (což je mým dlouholetým koníčkem). Z toho pramení mé postřehy na vyučování a chování žáků i pedagogů.
Protože jsem měl možnost zažít vyučovací hodiny i v běžné škole, mým prvním překvapením bylo, jak jsou děti vtaženi do výuky. Značnou měrou k tomu přispívá skutečnost daleko menšího počtu žáků ve třídě. Zde však jde o aktivitu celé třídy včetně toho nejslabšího žáka a ne jen těch nejlepších, jak je tomu běžné ve třídách s 30 a více žáky. To se pak velice pozitivně odrazí na pozornosti a pracovitosti všech dětí a učitelka má zjednodušenou pozici. Trochu jsem měl obavu o disciplínu během výuky, ale kupodivu to rozhodně nikterak nevybočovalo – spíše naopak.
Co velice prospívá a zlepšuje kvalitu výuky, jsou speciální pomůcky, učebnice a cvičné sešity. Ty jsou dělané už s ohledem na problematiku těchto dětí. Ve většině případů si je rodiče musí hradit, což je pro sociálně slabší rodiny zátěží (jedná se ročně cca o 3-5 tisíc korun). Zde by podle mého názoru mohl do určité míry pomoci stát. Velice účinnou a skvělou pomůckou jsou interaktivní tabule. Velmi mnoho dětí má slabou představivost a díky tomuto je pro ně leckdy jednodušší pochopit danou věc v grafickém či animačním rozhraní než sebelépe popsanou v učebnici. Sám jsem měl možnost tuto pomůcku využívat při svém povídání dětem, a pokud je učitel ochoten si udělat přípravu, je to věc neocenitelná. Lze ji propojit s notebookem či tabletem. Pro takto postižené děti mají vizuální vjemy daleko větší účinky než slovní výklad a dokážou se pak v dané problematice lépe orientovat.
Co je nedělitelnou součástí těchto škol – kvalitní pedagogové. Zažil jsem i 1-2 výjimky, ale jinak klobouk dolu před jejich schopnostmi. Už minule jsem zmínil, že jedním z předpokladů pedagoga speciální školy je aprobace z psychologie dítěte. To má za následek větší rozlišovací schopnost učitele mezi tím, kdy dítě zaostává mentálně a kdy je to v důsledku špatného chování. Tomu pak i přizpůsobuje výuku a individuální přístup. Musím k mému překvapení říct, že někdy stačí opravdu drobná změna přístupu a výsledky dítěte jdou obrovsky nahoru.
Dalším drobným detailem je žákovská knížka. V té máte několik oddělených částí.
První je klasická, kde jsou pozvánky na třídní schůzky a sdělení školy. Další pak slouží na domácí úkoly – zde si děti musí zapsat všechny domácí úkoly a datum jejich splnění. Další část slouží k zápisu známek, případně slovních hodnocení (je to na rozhodnutí rodičů, co jim lépe vyhovuje). Poslední neméně důležitá část slouží k tzv. týdennímu hodnocení. Zde provede slovní hodnocení učitel, žák i rodič a zároveň vždy návrh, v které oblasti je potřeba zlepšení a cestu, jak k tomu dojít. To vše by nemělo význam bez té nejdůležitější záležitosti – důsledné kontroly. Důslednost je klíčová od pedagogů, ale i od rodičů – vše je v písemné formě v žákovské knížce a vše musí být od rodičů podepsáno. Tím je jistým způsobem „vynucena“ spolupráce rodičů a nehrozí jejich nezájem či laxnost.
Na závěr ještě připojím několik čísel. Zhruba poslední tři roky působení dcery na této škole jsem byl i v radě školy za rodiče a musím se ohradit proti tomu, že tyto školy jsou určeny převážně pro romské žáky. Za celé období let 2001-2008, kdy dcera na školu docházela nikdy nepřesáhnul počet romských žáků 20% celkového počtu dětí. Jejich problémem nebylo ani tak mentální postižení jako spíše nevychovanost, absence základních hygienických a sociálních návyků a (čest výjimkám) velmi často nezájem jejich rodičů.
Posledním údajem, který si dovolím dát do placu je, že ve třídě mé dcery bylo 12 žáků, z nichž 10 uspělo s přihláškou na střední školu. Moje dcera prošla úspěšně střední školou a nyní dokončuje bakalářské studiu na Karlově univerzitě. Na základní škole byla první tři roky a byla na propadnutí téměř ze všech předmětů (trpěla těžkou dyslexií). Třetí třídu si zopakovala na speciální škole Zdeňka Štěpánka v Mostě, kde pak končila v 8. a 9. třídě s vyznamenáním (v 9. třídě měla samé jedničky). Jsem naprosto přesvědčen, že nemít možnost navštěvovat tuto školu, její školní léta by byla velkým utrpením a zcela jistě by se po základní škole jen stěží mohla dostat tak daleko.
Tyto mé zkušenosti dávám k dobru, protože kolem speciálních škol je mnoho mýtů a nepodložených polopravd. Tak bych rád přiblížil praktiky jedné z takových škol. Možná jsem měl štěstí na výběr školy, jejíž skvělí pedagogové byli zváni podobnými zařízeními například do Dánska či Německa, kde pomáhali svými zkušenostmi. Má snad někdo pocit, že by toto zařízení bylo diskriminační či segregační?
Na závěr si neodpustím jednu reakci. Pokud slyším v pořadu ČT „Máte slovo s M. Jílkovou“ vykřikovat jakousi učitelku 4. třídy základní školy, která se chlubí tím, že učí děti o tom, že Evropu osvobodili vlastně jen Američané, mám vážné pochyby o zisku diplomu takovéhoto pedagoga. Mít na této škole dítě, dám ho okamžitě na jinou. Pro mě je takovéto veřejné vyjádření od učitelky (tedy člověka, který si jako své poslání dal vzdělávat děti) rovno ksindlu, který popírá holocaust.
