Vzdělání a zvyšování kvalifikace jsou dva různé pojmy, které však často zaměňujeme. Pod tím prvním pak rozumíme právě ten druhý. Zejména v dnešní době narůstajících ekonomických nejistot máme sklon brát soustavnou přípravu na budoucí povolání jako „vzdělávání se“. Dále se to projevuje zpochybňováním humanitních disciplín, které podle vzorce myšlení, který se soustředí pouze na budoucí uplatnění na trhu práce a z toho plynoucí výdělečnost a „užitečnost“ jedince.
Jenomže opravdové vzdělávání právě uniká takto jednoduchým škatulkám. Výsledkem vzdělávání se nemá být jedinec, který zastává určitou profesi (doktor/pekař/architekt...), nýbrž člověk s rozhledem, člověk hloubavý, člověk čile zajímající se o svět a jeho nejrozličnější zvláštnosti, člověk, který má více „lidskosti“. To samozřejmě neznamená, že člověk určité profese je a priori nevzdělaný nebo že jím nabyté znalosti či zkušenosti nepřispívají k jeho vzdělanosti. Úzká profesní zaměřenost však sama o sobě nepředstavuje vzdělanost.
Jakémusi idéálu všeobecného vzdělání se podobá, alespoň na papíře, gymnázium, které v tom však z mnoha důvodů selhává. Vzdělávat se však člověk může i bez institucí, aniž by takzvaně „chodil do školy“, i když je to právě nejčastěji prostředí škol a univerzit, které má ve svém „popisu práce“ šíření vzdělanosti jako takové. Vzdělání však může být celoživotní cestou, která ve škole nebo na univerzitě pouze začne.
Často se říká, že člověk je bytost zvídavá. Bohužel to platí možná v prvních letech života, protože mnohdy tato zvídavost ustoupí „praktičtějším“ starostem – jak se připravit na budoucí povolání, jak finančně zajistit sebe a své blízké, jak si užít života. Je to pochopitelné. Proto také univerzity platí své profesory, jakési moderní vzdělance z povolání, aby ti měli ten potřebný klid na to dát průchod své zvídavosti a různému více či méně úspěšnému bádání.
V dnešní době, ve světě na jehož pohodlí jsme si zvykli tak, až jsme na něj skoro úplně zapomněli, je vzdělávání se, ať už pod tímto neuchopitelným pojmem rozumíme pěstování vlastních morálních kvalit, čtení podnětných děl, rozjímání nad specifickými otázkami bytí, aktivní občanskou uvědomělost nebo cokoli jiného, dostupnější pro stále větší část obyvatelstva, ne jen pro zástupce elit. Nesmíme však podlehnout svodům doby, která měříce vše výhradně prakticky a ekonomicky nám tvrdí, že vzdělání je pouhým nabýváním kvalit, které uplatníme jako pracovníci výměnou za adekvátní peněžní odměnu.
