Vykrádání veřejného prostoru je zločin proti humanitě. Jeho budování naopak vyjádřením nejhlubší lidskosti.
Před pár dny jsem seděl u kafe v nově otevřené kavárně. Výloha svítila do prosincové noci a my seděli na vysokých židlích u stolu přímo v ní. Stačila krátká čilá konverzace a trochu smíchu a už jsme přitahovali pozornost cestujících tramvaje, která zastavila na křižovatce přímo před výlohou. Koutkem oka jsem kontroloval ty, kteří na nás nepokrytě zírali, jak si tam užíváme tu svou třicetikorunovou desetiminutovku lahodného nápoje.
V duchu jsem se usmíval. Snad jsme udělali klukům z kavárny dobrou reklamu a přiměli ostatní, aby si odskočili z předvánočního shonu "do výlohy" a zpříjemnili jeden studený večer sami sobě, ale i té ulici. Měl jsem příjemný pocit, že v ten moment jsem odevzdal kousek sebe veřejnému prostoru. A že to tak má být.
Naší společnost vlastně neustále něvědomky vytváříme pro okruh těch nejbližších, ve smyslu těch nejblíže se nacházejících vůkol nás, ne jen těm krví spřízněných. Veřejný prostor tvarujeme často těmi nejtitěrnějšími věcmi.
Beze zbytku to platí i materiálně. Květináč za oknem, svíčka na hrobě, komunální výsadba zeleně, nová kavárna. Jakákoli soukromá i veřejná úprava veřejného prostoru pozvedá kulturu místa, města a potažmo celé země. O to smutnější je, když někteří nenechavci vezmou, co není přibito k zemi, zničí, co není ohlídáno a utrhnou, co není oploceno.
Vykrádání veřejného prostoru je zločin proti humanitě. Jeho budování naopak vyjádřením nejhlubší lidskosti.
