Zamyšlení nad články Břetislava Olšera a Františka Matějky o Ukrajině. Také o údělu blogerů v době, v níž se na nás pravdivá tvrzení valí ze všech stran.
V článku Břetislava Olšera s názvem Lhali, lžou a budou lhát je nám dlouze předkládána jednoduchá pointa, a to že západní svět včetně představitelů České republiky a českých médií používá svou vlastní rétoriku. Podle stylu, jímž je článek napsán, to má být objevné sdělení, které se příčí mainstreamovému názoru.
Ano, každý blok světa používá svou vlastní rétoriku, kterou obhajuje určitou pozici, jež v současné politické situaci zastává. Je také správné, že na tuto rétoriku pan Olšer poukazuje. Jedním ze základních pilířů demokratické společnosti je právě to, že nemusíme mít strach takovýto názor veřejně projevit. V Rusku a na Krymu může člověk s podobnými vyjádřeními narazit a někdy i úplně zmizet. Zajímavě se o tom rozepisuje například student v Sevastopolu Vojtěch Boháč.
Pan Olšer by však mohl namítnout, že opět dávám na názor právě oněch mainstreamových a protiruských médií, v tomto případě serveru Hospodářských novin. Že by člověk tedy vůbec neměl věřit našim médiím? Určitě bychom měli o věcech, jež přenáší televize a píší noviny, důkladně přemýšlet, a pokud možno se také veřejně vyjádřit, zdají-li se nám jejich informace zkreslené. Zavrhnout je však úplně mi přijde jako poměrně extrémní. Navíc článek pana Olšera musí být podstoupen jeho vlastní kritice, ježto jeho zdroje a článek sám o sobě jsou také zatíženy onou kritizovanou rétorikou. Jak vidno, je to s informace v naší době komplikované.
Podobnou pozici zastává i článek Františka Matějky Právo na sebeurčení dostalo nový level. Pan Matějka se jako pan Olšer staví proti určité demagogii a rétorice západního světa, v tomto případě jejího odrazu ve věcech mezinárodního práva a z toho následně plynoucích rozhodnutí ohledně referend. Tím dojde k závěru, že Krym by měl rozhodnout sám o sobě. Pan Matějka tak opět nabízí pozici opačnou od té, kterou předkládá mainstream, tedy že referendum je důsledkem, mezi jinými, aktuální přítomnosti ruských vojsk a všeobecně ruských vlivů.
V tomto kontextu však zaráží tvrzení, že sebeurčení určité skupiny je nadřazeno "tebeurčení" (používám zde novotvar pana Matějky) jinou, větší skupinou. Jak může takto jednoduchá premisa platit v případě Krymu, kdy jeho sebeurčení ovlivňují nároky Evropy, Ruska, USA, Ukrajiny a všech menšin Krymu, mi zůstává záhadou. Vždyť sebeurčení Krymu bude zároveň "tebeurčením" Krymských tatarů nebo ukrajinského obyvatelstva na poloostrově.
Zda se má v tomto případě uplatnit mezinárodní právo, zákony dané země, zákony daného regionu, mocenské zájmy větších států nebo průnik všech těchto vlivů je otázkou komplikovanou. Každá strana zde znovu do určité míry používá vlastní rétoriku a vlastní legální nástroje. Nectít mezinárodní právo se však může Krymu vymstít, pokud by se ho chtěl v případě nějakého budoucí příkoří dovolávat. Navíc představa, že při sebeurčení může nějaký region ignorovat vše okolo, nebo že ignorováním jedné strany zároveň nevyjadřuje příklon k demagogii ještě horší, je přinejmenším naivní.
Z výše uvedeného celkem logicky vyplývá, že blogy je potřeba brát se zdravou nadsázkou. Jako se média či představitelé zemí nevyhnou určitým vlivům, tak ani blogeři jim neuniknou. Blogery navíc nic nezavazuje k objektivitě. Tvoříme si tady svůj mikrosvět mainstreamu, k čemuž nás i tak trochu ponoukají zkreslené ukazatele oblíbenosti, čtenost a karma. Přitom vycházíme z jakési mylné představy, že jako "nezávislí" blogeři dokážeme sdělit o něco víc, než je nám běžně předkládáno, že jako nějací proroci prorážíme onu neviditelnou bariéru lži naší doby a čtenářům zjevujeme ukrytou pravdu. U drtivé většiny z nás tomu tak není.
