Rádi volíme ty, kteří se nějak vymezují - snad od dob Zemanovy akce Čisté ruce, snad od dob sloganu "Nejsme jako oni" Občanského fóra, snad od nepaměti.
Víte, proč jsem nesmírně zvědavý na příští parlamentní a prezidentské volby? Protože mne zajímá odezva voličů na permanentní politickou kampaň , kterou vede současný trojlístek nejmocnějších mužů v politice, Andrej Babiš, Miloš Zeman a Bohuslav Sobotka.
U premiérovy ČSSD to je demontáž všeho, co zavedla předchozí vláda, a zároveň stálé poukazování na to, jak to tady Nečasův kabinet na dlouho rozvrátil.
Tuto rétoriku používá i ministr financí, jehož nejčastějším terčem je jeho předchůdce na témže postu a domnělý démon české politiky, Miroslav Kalousek.
Pro hlavu státu je podobnou personou non gratis Karel Schwarzenberg, jehož voliči, zosobňovaní ponejvíce pražskou lumpenkavárnou, prý dodnes nemohou vydýchat prezidentovo zvolení.
V každém případě je forma ve všech případech podobná. Bijte po hřbetu nepřítele, byť ten buď vůbec nemá moc ani vliv, je bezpečně odklizen do opozice, nebo v podstatě neexistuje.
Alespoň část společnosti velmi pozitivně reaguje na toto "spravedlivé" trestání. Použiji teď biblické přirovnání, které se zdá vhodné právě v době, kdy se všichni zaklínáme křesťansko-židovskými kořeny evropské kultury.
Tak jako si dav vylil svou zlost na Ježíši Nazaretském v pravděpodobně nejznámnějším příkladu odsouzení člověka na smrt na žádost lidu, tak i národ český potřebuje symbolicky ukřižovat někoho známého, aby mohl uvolnit nahromaděný vztek.
Nejedná se jistě o všechny. Pro mnohého člověka byla volba mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem asi něco jako si vybrat, zda bude postřelen do levé, nebo pravé nohy. Hodně lidí zase volilo Andreje Babiše proto, že se v té době z jejich pohledu jednalo o neotřelou tvář nebo nejmenší zlo.
Je však neoddiskutovatelným faktem, že část voličů s povděkem kvituje například výpady proti profesorům repezentujícím z jejich pohledu intelektuálně nadřazenou vrstvu společnosti, která nevytváří žádné hodnoty. Všeobecné útoky na média mohou být interpretovány velmi podobně, protože kdo ví, pro koho pracují zaprodaní pražští žurnalisté.
Schopnost Andreje Babiše a Miloše Zemana došlápnout si na mnoho svých nepřátel je okázalou ukázkou impozantní moci, kterou valná většina lidí nikdy v životě nebude disponovat. Obdivně k ní však vzhlíží, jako by to byla jakási ctnost.
Nejslabší se z tohoto triumvirátu zdá být Bohuslav Sobotka, který však už několikrát prokázal, že co se zdá být slabinou je naopak jeho největším trumfem.
V příští volební kamapni už útoky na předchozí koalici nebudou znít přesvědčivě. Přitom Andrej Babiš stále více dokazuje, že si s nějakou ČSSD moc servítky brát nehodlá. Můžeme jen hádat, na koho příště vytáhne nějakou složku nebo mu pozemek zkropí herbicidem.
Zatímco ministra financí štve střídavě opozice, koaliční partneři a demokracie, Miloš Zeman si nic nedělá z oficiálních ceremonií ani ústavy, kterým se s jeho neochvějnou pamětí, selským rozumem a přirozeným důvtipem podřizuje jen stěží. A tak trpělivě objíždí kraj po kraji a s nepředstíranou žoviálností sibuje, že jiný nebude.
Pokud jsme chtěli na nejvyšších pozicích vůdce s jasným názorem, autoritářskými rysy a schopností pořádně třísknout do stolu, nemohli jsme si vybrat lépe.
V roce 2018 nám mohou vládnout prezident Miloš Zeman a Andrej Babiš, tou dobou premiér.
