Pocit ze "ztráty suverenity" pramení z toho, že si poprvé plně začínáme uvědomovat složitost vazeb, které sdílíme se státy v celé Evropě. Logicky pak následuje národní frustrace.
Na pozadí krizí posledních dvou let - postupně Ukrajina, Řecko a Blízký východ - se v Česku (ale v různých obměnách i v okolních středoevropských státech) odehrává krize čistě národní. Je to ideologická nejistota, jejímž jádrem je význam politicky geografického útvaru jménem Česká republika.
Češi jakoby se náhle probudili do reality toho, že na světě nejsme sami. Jako země sdílíme malý kontinent - Evropu - s dalšími asi padesáti státy, což je enormní číslo. Narozdíl od USA, Ruska nebo Číny nemáme obrovitánský kus kontinentu jen a jenom pro sebe. Naše situace je přesně opačná - máme malinkatý kousek území a musíme se snažit obstojně vycházet se sousedy kolem nás.
V poslední době sílí volání po obnovení fyzických hranic. Ozývají se nářky nad ztrátou suverenity. Tyto názory odrážejí realitu Evropy. Suverenita je totiž věc vrtkavá, a pokud nejste velký a silný hráč na mezinárodním poli, je vaší jedinou nadějí úzká spolupráce s okolím. Pak se totiž nemusíte spoléhat na štěstí a dobromyslnost vašich sousedů.
Každý vztah mezi lidmi a lidskými společenstvími stojí na kompromisech. Kompromisy vyžadují ústupky. A protože se někteří Češí právě jakoby "narodili" do reality toho, že sdílíme Evropu s tolika sousedy, nestihli ještě vyrůst z onoho dětského světa a pochopit, že ten dospělý se netočí výlučně kolem nich samotných.
Pak přijde jakýkoli problém, který je nutné řešit, jako v případě pomoci Řecku a Itálii s přerozdělením žadatelů o azyl či nutnosti překonat finanční krizi, a naše nedospělé dítě se může zbláznit vztekem. Je to reakce přirozená věku, protože jako samostatný národ existujeme neuvěřitelně krátkou dobu.
Pocit ze "ztráty suverenity" pramení z toho, že si poprvé plně začínáme uvědomovat složitost vazeb, které sdílíme se státy v celé Evropě. Logicky pak následuje národní frustrace z rozplynutí dětského ideálu na nikom nezávislé, kompletně soběstačné země v konforntaci s realitou středně velkého státu sdílejícího malý prostor s desítkami jinak mluvících a jinak smýšlejících národů.
Je to veskrze pozitivní odraz, z něhož nakonec vyjde silnější a sebevědomější Česko, uvědomělejší a dospělejší Češi.
