Jsme nedisciplinovaní. Vjíždíme a vcházíme na přejezdy i přes výstražná světla a závory. K čemu pak další bezpečnostní opatření, když jádro problému je v nerespektování pravidel?
Když člověk pobývá v zahraničí, nevyhne se mu tzv. kulturní šok. Tedy jakási méně či více zarážející zjištění, že některé věci fungují jinak než doma.
Každodenně jezdím na kole přes přejezd v malém městě na okraji Utrechtu, kterým probíhá železniční trať. Lehce ve mně hrklo při zjištění, že nikdo nevchází na trať, pokud stále blikají červená světla.
A to ani po průjezdu vlaku, kdy se závory zvedají. Všichni automobilisté, chodci i cyklisté trpělivě čekají těch nekonečných několik sekund, než se závora skutečně zvedne až úplně nahoru a světla přestanou blikat. Přitom by dávno mohli být na druhé straně.
U nás se někdy na přejezd vjíždí, na poslední chvíli přebíhá či si podle zkušeností železničářů (z dnešního Interview 24) řidiči dokonce nadzvedají již zavřené závory.
To že to byl zrovna dnes polský řidič je bezpředmětné. V dnešních Událostech se pan Šigut z dražní inspekce zmínil, že po prozkoumání záznamů vyšlo najevo, že v ten moment nebyl onen kamion jediné vozidlo, které přes inkriminovaný přejezd i přes výstražná světla přejíždělo. Další případy vjezdů na přejezdy, které tragédií naštěstí neskončily, dnes v televizi také ukazovali.
Nedisciplinovanost je o to méně pochopitelná, že se tak děje při dopravní situaci, jejíž nezvládnutí má šanci sebrat životy či trvale poškodit zdraví tolika lidem. Dalším důkazem jsou časté srážky vlaků s lidmi v kolejišti, kteří po něm přebíhají, chodí či si různě zkracují cestu.
Nejde teď o to, abychom obvinili a ztrestali jednoho konkrétního viníka několika lety vězení a skončili konstatováním, že je nutné zavést dražší a lepší bezpečnostní opatření. Protože to nejlepší bezpečnostní opatření je naše vlastní disciplinované chování a neporušování pravidel.
Spíš bychom se tedy měli zamyslet, jak docílit toho, aby každý z nás byl schopen vyhodnotit, že by měl někdy nejvíce hlídat sám sebe, aby pak nezpůsobil neštěstí.
Sám jsem to totiž párkrát nevydržel a ten "můj" přejezd, pokud kolem nikdo jiný nebyl, po průjezdu vlaku i přes blikající výstražná světla začal přecházet o něco dříve. Aspoň tedy vím, kde začít.
