Zranění. Horší než jakákoli prohra.

Už jsem prohrál hodně zápasů v basketbalu o koš, ve volejbalu v tie-breaku. Nedávno jsem dokonce při fotbalovém utkání nedal čtyři gólovky, v 90. minutě ztratil míč na půlce a prohráli jsme 2:3. Všechny prohry bolely. Člověk je po těžkých prohrách naštvaný, někdy nemůže spát. Promítá si situace, které mohl vyřešit jinak. Pár dní má náladu pod psa. Ale po prohře máte šanci se zvednout a zvítězit zase někdy příště. Zranění znamená prostě stop, šance na pozvednutí je v nedohlednu.

To nepřeješ ani největšímu nepříteli na hřišti.

V sobotu jsem se poprvé vážněji zranil při sportu (při basketbalovém zápase jsem si podvrtnul koleno) a ten pocit je horší než jakákoli prohra. Jeden moment a všechno je jinak. Ve vteřině mi proběhlo hlavou tolik věcí, ale převládala jedna – bezmoc.

Po pocitu bezmoci mi hlavou probleskly ty hodiny tréninku, které přišly vniveč. Pak následují výčitky: „Proč se mi to stalo, co jsem udělal špatně, jak jsem tomu mohl předejít?“. Pocit nespravedlnosti, proč se to stalo zrovna vám, zavrhnete hned na začátku, protože jste sportovec a víte, že zranění ke sportu prostě patří. Následuje otázka: „Jak dlouho budu zraněný?“ A pak už přichází to nejdůležitější – odhodlání k návratu na hřiště.

Nemůžu se dočkat, až budu moct začít znovu trénovat a pak se vrátím do zápasu. Jsou tu ale pochybnosti: „Co když návrat uspěchám? Co když se zraním znovu?“. Asi proto, že se jedná o mé první zranění a je mi teprve 23 let, tak se tyto otázky jakžtakž daří smést ze stolu.

Zatím nevím, na jak dlouho jsem ze hry. Jasně, nejsem první ani poslední, kdo se zranil. Jsou daleko horší zranění, ale jedná se o moje první zranění, a tak najednou vidím některé věci trochu jinak.

Několikrát se zranil můj brácha, kamarádi, oblíbené hvězdy – vždycky mi to bylo líto, ale zas tolik to člověk neřešil. Nedávno se po vynechané sezoně vrátil na palubovky bývalý nejužitečnější hráč NBA Derrick Rose a po třinácti zápasech se opět vážně zranil. „Blbý no“, pomyslel jsem si, ale po minutě jsem šel dál. Teď už s bráchou, kamarády i Derrickem soucítím daleko víc.

Mám velký respekt ke sportovcům, kteří se po zranění vrací na hřiště. Více mi dochází, proč se Kobe Bryant momentálně trápí. Vzpomínám na fotbalisty, jimž zranění pozastavilo slibně rozjetou kariéru (Milan Pacanda, Radek Slončík, Patrik Berger atd.) a pomalu začínám chápat, že se jim po návratu na hřiště už nepodařilo dostat na předešlou úroveň. Já nepadám z tak vysoké úrovně, takže bych to s návratem mohl mít snazší.

Zatím musím chodit s ortézou a o francouzských holích. Lidi mě aspoň pouští sednout v tramvaji. Hezký holky mi dokonce zavazují tkaničky. Zraněný musí myslet pozitivně...

Čtenářům přeju hezké svátky a hlavně to zdraví – vím, o čem mluvím.