Včera na webu reflex.cz vyšel článek o tom, proč milujeme Jaromíra Jágra. Můžeme se zde o českém nejlepším hokejistovi dočíst spoustu známých, otřepaných faktů, jak se Jágr rozbrečel, když byl prvně na zimním stadionu. Že nepije alkohol, věří v Boha, v UFO, a tak dále. Ale pravé důvody naší „lásky“ k číslu 68 vidím jinde.
Hraje hokej a ne fotbal
Lední hokej a fotbal jsou jednoznačně nejpopulárnějšími sporty u nás. Jágr má tu výhodu, že hraje hokej, v němž národní tým za posledních dvacet let dosáhl na spoustu úspěchů. Hokejisté mají pět šancí na úspěch (4x MS, 1x ZOH) za čtyři roky, fotbalisté jen jednu (MS/EURO) za dva roky a to se nejdřív musí na závěrečný turnaj kvalifikovat.
Právě dva fotbalisté Pavel Nedvěd a Petr Čech by možná měli potenciál vyrovnat se Jágrovo oblíbenosti.
Jenže fotbalisté v rámci české reprezentace žádný turnaj nevyhráli. V roce 1996 sice byli velmi populární po zisku stříbra na Euru v Anglii, jenže už o rok později přišla zpackaná kvalifikace, z níž se nedostali na MS ve Francii. Po výpadku ve skupině na Euru 2000 přišlo fiasko s Belgií v baráži o MS 2002. Pod tímhle neúspěchem se podepsal i Nedvěd, který se nechal vyloučit. V roce 2003 sice Nedvěd získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče v Evropě, ale stejně se netěšil takové podpoře veřejnosti. Nedvěd se totiž netajil svojí láskou k Itálii, dosud se mu přezdívá „Grande Paolo“, čímž nemůže konkurovat „našemu Jardovi“, který v Čechách tráví každé léto.
Petr Čech je už devět sezón brankářem Chelsea, kde pravidelně podává výborné výkony. Jenže po faulu Aarona Hunta musí chytat v helmě. A právě v helmě udělal dvě chyby na Euru 2008 v zápase s Tureckem, které nás stály postup ze skupiny. Čechovi od té doby spousta fanoušků neřekne jinak než „tankista“ a jeho výkony (vítěz Ligy Mistrů a Evropské ligy) nejsou patřičně doceňovány.
Ani s Jágrem česká reprezentace pokaždé nevyhraje, jenže Jarda v devíti z 10 zápasů patří k našim nejlepším hráčům. A i když se mu nedaří, tak při každém jeho střídání, český fanoušek očekává, že by se to mohlo zlomit.
Nagano
Jágr nebyl vždycky národním miláčkem. V létě 1996 byl u největšího propadáku v české hokejové historii. Češi vyhořeli ve Světovém poháru, když prohráli ve všech třech zápasech včetně debaklu s Německem 7:1. Po prohře se Švédy 0:3 v Praze diváci zasypali led odpadky a nemohli hokejistům přijít na jméno. Vlna nevole se snesla i na největší hvězdu týmu, která si před turnajem vynutila úlevy z přípravy. „Potřebovali to na někoho hodit, tak prostě ukázali na mě,“ vztekal se Jágr.
Jenže už za necelé dva roky v únoru 1998 přišel největší český sportovní úspěch všech dob – zlato z Olympijských her v Naganu. Toto prvenství je ceněné nejen proto, že šlo o první turnaj, kde mohli hrát ti nejlepší z nejlepších. Příběh Nagana je totiž skoro pohádkový. Umocnilo ho, že se hrálo v nehokejovém Japonsku, na zápasy se v Čechách vstávalo brzy ráno, koukalo se hromadně ve škole. Přímý přenos z finále proti Rusku je a dlouho bude nejsledovanějším pořadem historie (přes 4 miliony diváků). Začala zde tradice sledování hokejových bojů o medaile na Staroměstském náměstí. Zážitek z oslav umocnil přímý přenos z triumfálního návratu včetně návštěvy prezidenta Havla a legendární tiskové konference.
Hlavními hrdiny týmu z Nagana byli Jágr a Dominik Hašek. Brankář, původem z Pardubic, byl v té době ještě o trochu oblíbenější než kladenský útočník, ale extrémní popularita vydržela jen Jágrovi. Hašek žádný úspěch v reprezentačním dresu už nepřidal a uškodila mu aféra s napadením protihráče při in-line hokeji.
Propagace hokeje
Jágr toho pro propagaci jeho milovaného sportu dělal a dělá spoustu. Na přelomu Milénia o prázdninách objížděl česká města s Jágr teamem. Hokejovými exhibicemi bavil diváky i sebe. Sám jsem ho osobně zažil v Táboře, dokonce mi podepsal kartičku. K popularitě vám dost pomůže, když vás lidi mohou vidět na vlastní oči z bezprostřední blízkosti.
Při výluce v NHL v roce 2004/2005 odehrál alespoň část sezony v dresu Kladna, aby pomohl mateřskému klubu. Ale protože v Extralize dominoval a ještě nebyl z nejstarších, tak v průběhu sezony odešel za větší výzvou do ruského Omsku.
Když začal kladenský hokejový klub skomírat, sáhl Jágr do vlastní kapsy a klub koupil. V roce 2012 přišla další výluka a za kladenské Rytíře odehrál všechny možné zápasy. Navíc do týmu přivábil další kladenské odchovance, s nimiž vyprodávali pražskou O2 arenu, kam Jágr přestěhoval několik domácích zápasů Kladna. Jedním z hlavních důvodů byl větší příval peněz pro skomírající klub, ale zároveň Jágr prostě chtěl nabídnout předváděný krásný hokej největšímu možnému počtu lidí.
Práce s médii
Stand-up komik Daniel Čech si v jednom ze svých vystoupení oblékne dres s číslem 68 a paroduje rozhovor novináře s hokejistou. Scénka plná obvyklých, nic neříkajících odpovědí sportovců, je vtipná (tak určitě), ale má jedinou chybu, že si v ní Čech utahuje z Jágra.
Právě Jágr se v každém rozhovoru snaží říct něco smysluplného. Když už se mu to nedaří, tak aspoň vymyslí vtipnou odpověď. Na Youtube jsou rozhovory s Jágrem, když se v létě vrátil do Čech a bylo mu 21 a 22 let. Už v takovém relativně mladém věku to měl v hlavě srovnané, což třeba o většině českých fotbalistů nemůžete tvrdit. Jágr tehdy například odpověděl na dotaz, jak těžké pro něj bylo odejít z Čech do Ameriky, takto: „Co pro mě, já jsem měl jen hrát hokej za slušné peníze. Daleko horší to muselo být pro ty lidi, kteří před rokem 1989 od nás emigrovali a v Americe neměli nic jistého. Navíc tady museli nechat rodinu.“
Od té doby, kdy přerušil kariéru v NHL a odešel (znovu) do Omsku, jsou rozhovory s Jágrem ještě na vyšší úrovni. Jágr přemýšlí trochu jinak než ostatní nejen o hokeji, ale také o životě. Odzbrojující je ale hlavně jeho smysl pro humor, v čemž vidím další pilíř jeho popularity. Smích je nakažlivý a lidé si snadno zamilují člověka, který toho spoustu dokázal, ale sám se nebere tak vážně.
V poslední době zas Jágr posílil svojí fanouškovskou základnu působením na sociálních sítích. I na Facebooku je tak „jedním z nás“. Tím, že zde čas od času sdílí svoje pocity a názory, se zase otevírá a přibližuje fanouškům. Podobně aktivní na sociální síti je možná Tomáš Berdych, který by také měl potenciál dosáhnout velké oblíbenosti u českého diváka. Jenže Berdych ještě nikdy nevyhrál Grand Slam a občas působí trochu namyšleným dojmem.
I Jágr měl své mouchy. Prohrál několik milionů v kasinech. Jezdil hodně rychle autem, nevyšlo mu angažmá ve Washingtonu, neuspěl s reprezentací na ZOH, na několika MS, ale všechny jeho chyby z něj dělají člověka. Jeho mírným škraloupem u fanoušků zůstává jen to, že ještě nezaložil rodinu. Tu by našemu Jardovi všichni přáli…hlavně proto, abychom se dočkali jeho nástupce, kterého bychom opět mohli milovat.
