V uplynulých dnech tři české reprezentační výběry ukázaly tradiční slabinu našeho sportu – psychická připravenost. Fotbalisty zaskočí inkasovaná branka (s Arménií) natolik, že na půl hodiny přestanou hrát. Basketbalisté sahají po životním úspěchu, ale tragickými trestnými hody o šanci na postup přijdou. Volejbalistky vládnou na palubovce, ale prohrají de facto vyhraný zápas...
A jsme zas na kolenou
Je náhoda, že tyto tři mentální výbuchy dělilo jen několik hodin či dnů, ale společný jmenovatel – psychický problém – náhoda není. Myslím, že s psychickou připraveností má problém většina českých vrcholových sportovců (jsou i výjimky jako Jágr, Špotáková). Dá se předpokládat, že naši profesionálové mají fyzicky natrénováno podobně jako reprezentanti jiných zemí. Ale sportovní úspěchy souvisí i se zdravou sebedůvěrou a psychickou nezlomností.
Ad fotbal: Trenér pražské Sparty Vítězslav Lavička se nedávno nechal slyšet, že jeho svěřenci při hře na tréninku zvládnou bez větších potíží obejít hráče jeden na jednoho za pomoci různých kliček, jenže při zápase se hráči bojí chyby, a tak se o přejití soupeře ani nepokusí. Česká reprezentace byla v Itálii jasné horším týmem, ale ani po vstřelené brance jsem na hráčích či trenérovi neviděl, že by vůbec uvěřili v naději na zisk tří bodů. Spíše jsme „čekali na smrt“. Po dvou inkasovaných gólech jsme ani nezkusili hrát vabank. Rozdílné myšlení v úterý ukázala například Bosna a Hercegovina, která v poločase prohrávala na Slovensku 0:1. Ve druhé půli Bosna hrála se čtyřmi hráči v útoku a po vyrovnání nadále útočila, což jí přineslo i kýžený gól na 2:1. Síla Itálie se samozřejmě nedá srovnávat se Slovenskem, ale bosenská sebedůvěra s naší ano.
Ad basketbal:
Naši Lvi předváděli na ME vynikající basketbal založený na důsledné defenzivě a rychlém přechodu do útoku. Slabinou však byla střelba ze střední i větší vzdálenosti a tristní úspěšnost trestných hodů. Důvod špatné střelby byl jasně v hlavách našich hráčů, kteří si prostě nevěřili. Bartoňova vítězná trojka proti Polsku byla sladkou výjimkou. Každému musí být jasné, že Jan Veselý není tak špatný střelec, jak to při jeho šestkách na ME i v NBA vypadá. Na tréninku jistě dává alespoň 9 z 10, ale při zápase přijde na čáru trestného hodu a už ví, že to zase bude průšvih.
Ad volejbal: Ztratit velký náskok (19:13), není ve vrcholovém volejbale tak ojedinělá situace, důležité však je, jak se s tím dokáže družstvo vyrovnat. Naše reprezentantky to bohužel nedokázaly. Ačkoli stále vedly 2:1 na sety a byly lepší ve většině činností, tak hlavně svými chybami nabídly Francii další dva sety. Chyba je v tom, že místo aby si včas uvědomily, že jsou prostě lepší, tak přišel strach z neúspěchu.
K těmto třem sportům však můžeme přidat i další odvětví, například tenis – Tomáš Berdych je už několik let těsně pod úplnou světovou špičkou, jenže mu k jejímu dostižení schází mentální síla, víra v sebe sama. O labilitě českých tenistek skoro není třeba psát. Pokud podávají proti setbolu či mečbolu soupeřky, můžete si většinou vsadit, že přijde dvojchyba...
Je třeba si začít více věřit, nebát se a dávat si ty nejvyšší cíle! Zatím je české prostředí nastavené tak, že pokud to někdo udělá (viz. Jaromír Jágr: Chceme titul), tak jsme zaskočeni. Přitom by to mělo být přirozené. Jenže typičtější pro český sport je např. prohlášení trenéra Frýdku-Místku Milana Duhana, jehož tým po šesti kolech vedl Fotbalovou národní ligu – „Našim cílem je záchrana.“
