Blahopřání Duky Okamurovi je klasickým příkladem, kdy se dopátrat pravdy lze, ale z „pragmatických“ (či jakýchsi jiných) důvodů, se raději pravda nezjistí či zjistit nechce.
Jak to skutečně bylo? Jak to bylo doopravdy? Jaká je pravda? To jsou základní otázky k tomu, aby se mohl kdokoli rozhodnout, komu může věřit, kdo pravdu má a kdo ne. Aby mohl druhému (tomu někomu) důvěřovat. V prostředí neustálých pochybností (v mnoha případech záměrně vyvolávaných) je logické, že lidé mohou jen velmi těžko určit, kdo jen cíleně mlží, nebo kdo dokonce cíleně lže. V takovém prostředí nevyhrává pravda, ale ti, kteří nemají svědomí a jsou více slyšet a vidět.
Jistě. Někdy se dopátrat pravdy nelze. V případech, kdy jde o tvrzení proti tvrzení. Kdy u konkrétní situace není nikdo jiný. Takové situace zná každý z nás. Mezi dvěma přáteli či partnery nemůže být dobrý vztah, pokud si oba navzájem nedůvěřují. Věřit jeden druhému je základním předpokladem a nutností dobrého vztahu. A stejné, jako v přátelství či partnerském vztahu, je to s naší vírou v jakoukoli organizaci, instituci.
Lidé se dělí na ty, kteří po pravdě pátrají a ty, kteří po tom, jak to bylo doopravdy nepátrají a jsou spíše povrchní. Pravda pro ně není až tolik důležitá, nebo jsou jen líní pravdu hledat. Takoví lidé to mají vlastně tak nějak snazší. Mávnou nad danou situací rukou a jede se dál. Právě tito lidé jsou cílovou skupinou těch, kteří nemají problém lhát, vymýšlet si, nebo dokonce je jejich záměrem s druhými manipulovat a pomáhat si při tom populismem a demagogií. Právě na takové lidi je jejich jednání zaměřeno a takové lidi využívají (zneužívají) pro dosažení svých cílů.
Jestliže pravda, pokud se jí lze dopátrat, není u veřejně činných osob, institucí či organizací zjištěna a zveřejněna (a nejedná se pouze v tomto konkrétním případě blahopřání Duky Okamurovi o církev), pak se taková osoba, instituce či organizace stává nevěrohodnou. A výsledkem je, že jí zůstanou věřit jen ti, kteří mají pravdu „na háku“ a slepě se, bez toho, aniž by pravdu znali, přikloní k tomu, kdo je jim tak nějak víc sympatický.
Dopátrávání se pravdy je v naší zemi velký problém. Je zde mnoho novinářů, soudců, politiků a mnoho dalších jedinců zastávajících významné nebo vlivné posty, jejichž zájmem není mluvit, psát pravdu. Kterým jednoduše o pravdu prostě nejde. Jejich zájmy jsou buď sobecké, nebo jsou poplatné někomu druhému (jsou jen loutky v něčích rukou), nebo jsou v případě mnoha novinářů jen povrchní. To je hlavní důvod, proč je v naší zemi tak malá důvěra mezi lidmi, proč lidé nedůvěřují politikům, církvi, institucím (policii, justici), médiím. Proč nedůvěřují systému.
Výsledkem jsou podzimní volby do parlamentu, kdy zvítězily subjekty vedené jednoznačnými a těmi největšími lháři, populisty a demagogy, kteří navíc moc dobře vědí, jak je důležité obsadit mediální prostor, aby si byli schopni udržovat vliv (propagandu) na obyvatelstvo (občany). Jestliže Duka poblahopřeje Okamurovi a „omluví“ to tím, že Vlk to dělal také, ukazuje to jen a jen na to, jaký je to člověk. A není to první případ, kdy Duka ukazuje, koho má naše církev v čele. Jestliže jsou však v církvi lidé, kterým to, co udělal a říká Duka nevadí a zavírají nad pravdou oči, přestože se dopátrat pravdy lze, je sice smutné, ale tak to prostě je. Jestliže v TOP 09, ODS, STAN jsou členové, kterým nevadí, že jsou ve vedeních lidé, kteří jsou pro občany nedůvěryhodní, je také smutné, ale tak to prostě je. Neznamená to ale, že se s tím my, občané, máme smířit, rezignovat, protože hůř může být fakticky vždy. Sociopati a psychopati se totiž nezastaví. Jejich touha po tom, co chtějí (ať je to moc, větší majetek, nebo cokoli jiného pro sebe sama), je jednoduše neukojitelná.
Neustále se člověk setkává s otázkou: „Jasně, ale co s tím?“. Na takovou otázku je vždy jediná odpověď. Je to na nás. Na nás všech, kteří se se stavem v naší zemi nejsme ochotni smířit. Kteří nejsme ochotni být loutky, ovce, užiteční idioti. Pro které je důležité, aby této zemi nevládli ti největší lháři a grázlové. Pohled na naši politickou scénu je tragický. Všechny ty takzvané „demokratické“ strany mají v čelech naprosto nesoudné a po korytech a korýtkách bažící postavy, které se, přes naprosto jednoznačnou volební porážku, budou dál zuby nehty držet funkcí ve vedeních těchto „demokratických“ stran. Jejich pokusy o zakládání nějakých „demokratických bloků“, je jen ukázkou zoufalství a bezradnosti nedůvěryhodných postav, které se bláhově domnívají, že voliči nemají paměť a opět si jejich důvěru získají. U Pirátů se teprve uvidí, zda se ve vrcholné politice dokáží zorientovat, nebo zůstanou, omlouvám se, jen politicky naivní. Spoléhat se na politické strany a hnutí je slepá cesta. Je potřeba začít odspodu. Od obcí, měst, regionů. Občanský tlak dokáže mnoho. To se na nejen na lokální (komunální) úrovni ukázalo v mnoha případech.
Záležet bude jen a jen na tom, zda v občanech ještě zůstala … vůle. Vůle nenechat sebou vláčet, vůle po maximální svobodě a nezávislosti, vůle po spravedlnosti., vůle chtít znát pravdu.
Petr Suda
