Když jsem před dvěma lety stál poprvé po 25 letech 17. listopadu na Albertově a vnímal atmosféru odporu proti symbolům polistopadového vývoje - Zemanovi, Vidímovi, Janstovi a Zimovi,
neměl jsem ani za mák pocit, že na Albertově stojíme proto, abychom oslavovali. Naopak. Právě na Albertov šli ti, kteří již díky probouzení se věděli, že je třeba jít přímo tam, kam přijde Zeman. A byli mezi nimi i tací, kteří byli již nějaký čas vysloveně vzhůru. Jen byli, když se s nimi člověk bavil, také již delší čas mezi neprobuzeným okolím považováni až za paranoiky.
Cítil jsem znovu od roku 1989, že se "něco děje“. Bylo evidentní, že Zeman, Klaus, Dlouhý a mnozí další přestávají hrát divadlo a začínají stále více viditelněji tlačit naši zem zpět k tvrdé centralizaci moci a navíc zpět do sféry vlivu Moskvy a Pekingu. Že přichází zlom, kdy by mohla širší část veřejnosti pochopit, k čemu v naší zemi po Listopadu 89 došlo. Že přichází čas, kdy by lidé mohli začít více sledovat politiku.
Takže po dva roky s potěšením sleduji, jak přibývá probouzejících se, ale i těch, kteří se díky aktivnější snaze dobrat se informací, probudili. Být vzhůru pro mne osobně neznamená jen vnímání, že se vývoj v naší zemi neubírá správným směrem. Být vzhůru znamená chápat, CO se od 17.11.1989 stalo a PROČ se tak stalo. Být vzhůru znamená i to, že díky porozumění předchozího, rozumím i tomu, co se děje dnes. A jsem si jistý, že pouze ti, kteří jsou kompletně vzhůru, mohou přijít s návrhem řešení, co by pro nás, náš národ, bylo nejlepší. Co dělat. JAK se vyhrabat z moci centralisticky a autokraticky vládnoucí party.
Být vzhůru pro mne ale rovněž znamená i schopnost přiznat si, připustit si, že jsme pro ty, kteří již před rokem 1989 byli připraveni na změnu „režimu“, ke které v té době zákonitě dojít muselo, sehráli roli užitečných idiotů. Tento stupeň probouzení se souvisí se schopností sebereflexe, pokory, nadhledu a vnímání reality. Jde o poslední fázi, která může vést k předpokladu neopakovat stejné chyby znovu. Předpokladu postoupit o notný kus dále v tom, co bylo v Listopadu započato.
Bohužel musím napsat, že opět, po 27 letech a dvou letech silnějších protestů, pozoruji stejný jev jako kdysi. Znovu se snaží do čela probouzení národa stavět jedinci, kteří jsou neprobuditelní. Nevnímají, že vlastně spí a že jejich mávání budíky je pro lidi spíše až úsměvné (což znamená také kontraproduktivní). Kdo má z takových probouzečů největší radost, to jsou ti nejhorší centralisté moci, političtí profíci předlistopadové éry, kteří nespali nikdy. Dokonale využívají a po 17. 11. opět využijí svého mediálního dosahu a s notnou dávkou manipulace a demagogie poukáží na naivitu neprobuditelných probouzečů (viz situace po Staromáku), což opět zabere u té části národa, která se k probouzení dopracovává pomaleji kvůli nedostatku informací, nebo kteří jsou rádi, že je nikdo nebudí.
Třeba se dočkáme doby, kdy se v čele probouzení objeví chytří, rozumní a dokonale probuzení praktici (nikoli teoretici), kteří by šli do politiky a mohli být nadějí pro a) získání si podpory občanů a b) zahájení procesů vedoucích konečně k decentralizaci moci a výraznému a nutnému zeštíhlování státu. To je totiž základní předpoklad pro možnost snížení daní. Což je zase předpokladem, aby mohlo lidem zůstávat více peněz z výplat. Takový budíček by pak nakonec dokázal probudit i ty nejtvrdší spáče.
PS: Jsem si plně vědom, že se tento text nebude líbit naprosté většině mediálně známých osobností, politiků, filosofů a jiných "elit". Tedy především těm, kteří sice mnohdy přenádherně mluví o demokracii a svobodě, ale současně si tak nějak zvykli své složenky platit z peněz státu či různých fondů EU (= z daní všech), takže je pro ně ořezávání těchto „zdrojů“ tak trochu řezání si větve, na které sedí.
Petr Suda
