Kdysi jsem v televizi náhodou narazil na film, který na mě velice zapůsobil, a nedávno jsem se s ním potkal opět, proto bych se rád podělil o zážitky z tohoto snímku. Jedná se o snímek režiséra Jiřího Věrčáka Ceremoniář z roku 1996, který se tváří jako televizní film a zřejmě mu tato forma sluší více. Film ve mně vyvolal vzpomínky na různé filmy, které se mi vybavili při určitých scénách.
Jan HrušínskýČeská Televize
Možná se mi to jen zdálo, možná jsem ten film tak úplně dobře nepochopil, ale František Valeš na mě působil v některých situacích, jako postava Jana Dítě z filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Ne však myšlením, ale formou ztvárnění. Dokonce si dovedu Jana Hrušínského v roli Jana Dítěte představit.
Při scéně zkoušky státního pohřbu a příchodu „prvního“ mi do jisté míry připomínal výborný Jan Hrušínský stejně tak výborného Oldřicha Víznera v dalším filmu, a to Saturninovi.
Další úžasný moment, který dodává atmosféru absurdistánu, byl při recitaci smuteční básně „samotným autorem“ – na playback!!!
Atmosféra na vládních banketech mi připomínala stejně tísnivé podobné akce v senzačním Uchu.
Motivem a atmosférou na mě film působil podobně jako vynikající, u mě dokonalý, gruzínský film Pokání.
Celkový dojem z filmu nemohu pospat jinak než stísněnost a snad i smutek nad tím, že to tady mohlo takhle někdy vypadat.
Možná, že se neshodnu s mnohými znalci nebo recenzenty, ale mě se film velice líbil a slovy klasika Járy Cimrmana mohu dodat, že „zůstane dlouho ve mně“.
