Z deníčku pacienta ...

Lékaři to opravdu nemají lehké. Sanitka vám přiveze krvavý flek, něco, co připamíná člověka. A CO TEĎ ? ...

   Pacient leží v sanitce. Podezření na infarkt. Točile se mu hlava, zvracel, teď leží na zemi a ztěžce dýchá. Převezou ho do sanitky. Dostane nějakou pastilku pod jazyk a ... nekousat a rozpouštět. Pacient hledí kolem, prohlíží si sanitku. Po několika minutách lékař kontroluje ústa. Lék stále na svém místě. Paciet utrousí: mohl bych dostat trochu vody ? NE, na to se nesmí pít. Sanitka se zavírá a pacient vnímá jen pohybující se domy. Ostrava. Celkem příjemná jízda. Najednou však řidič sanitky zapíná maják a šlape na plyn, Asfalt se změní na kostky. Je vidět troleje s řidič začíná kličkovat kolem ostrůvků. U nemocnice vyplne maják a vjíždí vrátnicí do areálu nemicnice. Když sanitka zastaví, zhluboka si oddechuji. To byla jízda ! Už jsem zapomněl, že mám nějakou nemoc a začal jsem se bát o svůj život. Posadím se v sanitce. Přibíhá nějaký personál a přesadí mě na invalidní vozík. Tak to snad není třebam myslím si. Po cestě vyplivuji lék. Bohužel, nepodařilo ho rozpustit. Vtom mě napadlo: Potřeboval bych si odskočit na WC. Sestra zabočí vozík na drohou stranu, zastavuje před WC, pomůže mi vstát, zavede mě do kabinky. Posazuje mě a ptá se: Všechno v pořádku ? Tvládnete to ? Pokyvuji, že ano a ona zavírá kabinku. Vyčurám se a pomalu přejdu k umyvadlu, ohnu se ke kohoutku s vodou a pij i piji a pija ... vydechnu a vrátím se na mísu. Jsem spokojen. Na tomograch vjíždím na vozíku a trochu ospalý. Teď bych si potřeboval zdřímnout. Vjíždím do tunelu, chvíli sleduji  čáry nad sebou ... Haló, pane, můžete vstát. Máme vše hotovo. Dívám se na sestru a poprosím: Pomůžete mi, prosím, vstát ? Sestra mě uchopí za ruku a pomáhá mi do vozíku. Jsem sláb, jako malé dítě :-)

    A tak jsem se seznámil a tím, co je to mrtvice, jak se jezdí v sanitkce a jak vlastně takový pobyt probíhá. Vše jde stranou. Nějaké daně, platby, starosti ... vše zapomenuto. Prostě, nastal klidný a pohodový pobyt na neurologii. Žádný spěch a žádný stred. Pohoda.

   Hledím do bílá stěny. Vchází primář. Chvíli mě pozoruje, pak zkoumá, jak mi pracují prsty a jak jsem vlastně ochrnutý. Moc spokojený není. Ochrnutá pravá hoha, levá ruka a levá tvář. Díky postižení trojklanného nervu nepěkný pohled. Postaví se, usměje se na mě a pak říká: Tak nashledanou zase za týden.

   koukám do bílé stěny a uvažuji: Jak dlouho tu asi budu ? Měsíc, dva měsíce nebo snad tři měsíce ? Ale nakonec to nebylo tak dlouho. Střevní chřipka, která v nemocnici řádila, můj pobyt v nemocniti ukončila a zkrátila. Ale i tak se mi to zdálo nekonečné.

   Příjemný den všem lékařům i pacientům a příjemný víkend

Petr Slezák :-) Místek

vzhledem k časové tísni neprošlo jazykovou úpravou :-)))