Říká se, účel světí prostředek. Já jsem přesvědčen, že i zde jsou však jisté hranice.
Do pacientů se může (nebo snad musí) kopat. K tomuto závěru jsem došel pečlivou analýzou výsledků.
Ale po pořádku. Pan Jíří byl po mrtvici. Asi po 10-ti měsících se dostal na rehabilitaci. Byl rád. Stálo to velké úsilí se tam dostat. Patři totiž k těžším pacientům. Ochrnutá celá pravá polovina těla. Noha jako z gumy, ruka zavěšené na šátku. Takových tam bylo hodně. Nic zvláštního.
Jeho program se skládal převážně ze cvičení a posilování. Velkou část dne věnoval nácviku chůze.
Dostala ho "na starost" Jiřina (cvičitelka). Práce s pacienty ji vůbec nebavila, ale jak říkala: něčím se živit musím.
Nemotora Jíří ji vyloženě pil krev a všemožně mu to dávala poznat. Když jsem chvíli seděl v jiném rohu oddělení sledoval jsem její metody. Pokud nemohl zvednout nohu, cvičitelka ji do něko kopla. Šádné šetrné klepnutí, ale krátké ostré kopnutí. Chvíli jsem to sledoval a pak jsem za ní přišel. Co mi řekla se ani nedá popsat. Výbuch vzteku a zlosti, kterým si patrně dost ulevila.
A od té doby jsem byl ve hledáčku já. Při hodinách neustále pronášela jízlivé připomínky, "omylem" mi zapomínala zapisovat absolvované cvičení a několikrát odešla ze soukromé hodiny s tím, že se simulantem nebude cvičit. Prostě znepříjevovala mi rehabilitaci vždy a všude.
Když jsem odcházel z ústavu, s nostalgií jsem ho obcházel. A hle. V posilovně pochoduje jako provítko Jiří. Ani jsem nedutal. Vidět ho tak před měsícem, nevěřil bych. Jaký pokrok. Nebo, že by to kopání ?? Nevím, byl jsem z toho trochu rozčarovám. Opravdu může brutální přístu k pacientu něco přinést ?? Asi ano. Ale i tak se mi tento přístup nelíbí.
Po několika měsích jsem se znovu ocitnul na rehabilitaci. Shledání se starými známými potěšilo. Ptám se na Jiřího a kolega mě informuje: ...on umřel, asi týden po tobě. Měl infarkt. ??? Tak to mě moc mrzí. A nebo, že by to bylo tím zacházením ???
Procházím celým areálem a na konci se zastavuji u dveří. Nevěřícně hledím na dveře: Vedoucí výcviku rehabilitačních sester, Jiřina XXX. Vracím se chodbou a v duchu si říkám: kdo neumí, učí. Jsem opravdu rád, že se pacienti nemusí setkávat s jejími "cvičebnými" metodami.
Příjemný den všem rehabilitačním pracovníkům
JÁ, PE♥TR :-)
ENERGIE-PRÁCE-CESTA
