na očním II (z deníčku pacienta)

Jistě, že každý má určité vzpomínka. Leč, vzpomínky jsou  JEN vzpomínky. Je však současná realita jiná ? Budou vzpomínka a s realitou totožné ?

Sedím v ordinaci na očním. Pana doktora znám osobně. Vyrůstali jsme na jednom sídlišti. Banální zákrok. Malá bulka ve víčku levého oka. 

Další, elí sestra a já vstupuji. DObrý den. Pozdravím a rozhlížím se po ordinaci. Velmi příjemné prostředí. Usedám do křesla a lékař znecitliví oko. Chvíli počkáme, pak natře levou stravu víčka ajatinem, přiloží roušku a začíná vlastní operace. Víčko obrátí a začne vyškrabovat bulku. Zatnu zuby ... to to nějak pálí. Když se to nedalo vytržet, uchopím ho pomalu za ruce a dám mu je stranou. Podívá se na mě a přes roušku se mě zeptá: Děja se něco ? Ano, hodně to pálí. Už jen chvilička. Vydržte to. Zatínám zuby a zdárně dokončíne operaci. Teď už vyložemě pálí a řeže.

Lékař odloží nástroje a já si vydechnu. Hotovo. Sestra mě zavede do čekárny a ptá se: A s Vámi nikdo nepřošel ? Ne. Tak si tu na chvíli sedněte a já Vás zavolám. Hlava se mi hotně točí. Po nějaké době se dveře ordinace zvovu ozevřou. Sestra na mě pohlédne a praví: Pane Slezák, vše je v pořádku. Můžete jí.

Oblékám si bundu a vchází lékař. Bere mě stranou a říká: Pane Slezák, chtěl bych se Vám omluvit. Omylem jsem místo umrtvení použil jiný roztok. Moc se Vám omlouvám ... přeruším ho: omluva přijata. Podám mu ruku, stisknu ji a říkám: příjemný den pan dokture.

Na WC si omývám obličej studenou vodou. Pak se koukám na oko. V zrcadle na mě kouká "angorák". Nadechno se a vydechnu a pomalu klopýtám k domovu. Doma uléhám na zem, přikryju se dekou a chystám se usnout. Ještě se krátce usměji: a jde to i bez narkózy. Chudák doktor ... ale že se přiznal k chybě ? Klobou dolů. Holt, profík každým coulem.

Příjemnou prosluněnou středu ...

Petr Slezák :-) Místek

ps. my česi, jsme "z ocele". Sice někdy máme i rýmu, která nás zkolí, ale ... většinou po několika dnech sama přejde :-)