Léčení u psychiatra.

Po první mrtvici, jsem byl značně "zmatený". Jediné, co jsem si v duchu celou dobu říkal: PROČ ? Za co ?

Byl jsem podrážděný a vzteklý. Především sám na sebe. Není divu, že se člověk (s notnou pomocí rodiny a známých) "ocitne" u psychiatra. Vlastně psychiatričky. Výborné reference a doporučení, dokonce spolupráce se školstvím ... Myslím, že tady budu v dobrých rukách.

První návštěva: Lékařka mě zdraví, podává mi ruku, podívá se mi do očí. Pak usedá k počítači (noťasu) a zahajuji. Popisuji, co se mi stalo, jaká je můj zdravotní stav, jak žijem, jaké jsou vztahy ... Neustále ťuká do klávesnice. Když jsem si "vylil srdce", přistupuje ke slovu lékařka. Pro mě neznámým názvem popisuje příznaky nemoci, kterou jsem onemocněl. Na závěr mi podává tubu léků. Budete je užívat ráno, v poledne a večet. Za měsíc mě navštívíte v ordinaci. Postaví se, pohléhne mi do očí, krátce mi stiskne ruku. Otevírá ordinaci a já odcházím. Jsem spokojený. Léky užívám podle návodu.

Druhá návštěva: Opět se opakuje rituál s přivítáním. Moc se mi to líbí. Spoustě lidí chybí při podání a stisku ruky pohled do očí. Usedám a po vyzvání, tak jak se vám daří, nic nezastírám, že nic moc. Lékařka vytahuje druhou tubu a dodává, tyto druhé léky budete brát jen ráno. Za měsíc mě navštívíte. Na shledanou. Celý rozhovor trval několik minut. Opět vše užívám podle návodu.

Nutno poznamenat, že jsem v průběhú těchto dvou měsíců přibral cca 10 kilo. Chuť byla nezkrotná. Dá se o mě říct, na co narazím, to sežeru :-)

Třetí návštěva: Opět známé přivítání a za neustálého klepání počítače jsem vyzvám, ať řeknu, jak se cítím. Popisuji své deprese, nezřízenou chuť k jídlo ... Lékařka: tak to je velmi dobré znamení. Chuť k jídlo je první příznak, že se deprese léčí. Trochu oponuji: moc dobře se necítím, když za dva měsíce přiberu 10 kg ? Lékařka: nejprve musíme dát do pořádku ty deprese v hlavě a pak se podíváme na ostatní. Pak mi krátce sdělí: pokračujte v medikamentech a za měsíc mě navštivte.

Potkal jsem známého, když jsem šel z lékárny, Krátce jsme se pobavili. A když jsem mu ukázal svou "zásobu" léků, nevěřícně koutí hlavou: a ty to opravdu za jeden měsíc všechno sníš ?? Vím, že cvičí jógu, lékům moc neholduje ... To tě zaručeně do roka otráví. To nemůže normální tělo přežít ... V duchu si říkám: nějaká jóga ... moderní lékařská věda a její léky, to jsou zázraky.

Doma usedám k lékům a studuji příbalové letáky. Léky dané psachiatrem nemají noc pozitivní vyznění. Začal mi v hlavě hlodat "červík pochybnosti". Po všech lécích pacient "většinou" přibere... ale já potřebuji zhodit ...

Čtvrtá (a poslední) návštěva: Obvyký pozdrav, ťukání do počítače. Nic se dle mě nelepší. Lékařka se krátce omluví a vychází k sestře. Protože sedím bokem k lékaři, nahnu se k monitoru a hledím ... na hodnocení, které vypracovává pro jiného pacienta. Nechce se mi věřit. Tak ona tu má pacienta, hovoří s ním a u toho si vypisuje jiné hodnocení pro někoho jiného. Po chvíli se vrátila do ordinace. Notně jsem znejistěl. Ptám se, jestli by nešly snížit dávky těch léků, že se po nich opravdu necítím dobře. Odpověď: já nejlépe vím, co vám pomůže a co ne. Já jsem lékařka a jsem za váš stav zodpovědná. Vy si NEBUDETE určovat, co se vám líbí a co ne ... Postavím se a mírně zrudlý odpovídám: mi by úplně stačilo, kdyby jste mě poslouchala a ne si při tom vyplňovala posudky na jiné pacienty. Sbohem. U vás v ordinaci končím. Vycházím ven na ulici a volám manželce, že jedu domů. Byl jsem v ordinaci i s čekáním asi 10 minut. Doma jsem sdělil, že tam nebudu chodit. Nikdo to nechápe. Je zbytečné popisovat, co jsem zažil.

Příběh ještě pokračuje, má i druhý díl, ale ten není podstatný. Podstatné je, že v mém hodnocení je zapsáno: Pacient trpí těžkými depresemi a odmítá užívat léky. Inu a takhle se může chovat lékař - specialista.

Přeji příjemný víkend a hodně lásky VŠEM i lékařům-specialistům.

JÁ, PE♥TR :-)