Sedím na místeckém náměstí. Je příjemně sunečno. "Zmrzlí" a Žovka jsou za námi a mělo by být tepleji ...
Kdo je normální ??zdroj: internet
Přichází ke mě muž asi 30 let. Čisté rifle, šustka, kšiltovka ... radost pohledět. Vytahuje z kapsy krabičku cigaret. Vkládá si ji do úst a přez sevřené rty procedí: nemáš oheň ? Chvíli ho pozoruji a pak odvětím: Nemám. Jsem nekuřák. S klidem vytáhne zapalovač a zavelí: Připal mi ! Natahuji ruku se sevřenou pěstí a dodám: Bum ! Teď jsem ti jednu připálil. Dotyčný nehne ani brvou. Vytáhne z úst cigaretu, podá mi zapalovač a začne jinak: Třepou se mi ruce. Nejsem schopen si ani tu cigaretu zapálit. Zapal mi ! Přikazuje. Podívám se na něho a vzpomínám z čítanky: Maminka nemá Adámka ráda. Neumí poděkovat... Dotyčný vkládá cigaretu do úst a dodá: Prosím tě. Zapaluji zapalovač a sleduji jeho snahu se do plamínku trefit. Přichytnu mu ruku, on natáhne hloboce z plic a ... a je hotovo.
Přisedá si ke mě a zaříná rozumovat: To nemůže trvat dlouho. Oni nás vysvobodí. Všechny. I tebe. Hledím na něho. Neptám se. Oči má nebesky modré. Uprostřed dvě černé zorničky (jako špandlíkové hlavičky). Chvíli mlčky pokuřuje. Pak se najednou postaví a přez rameno procení: už je zase tady. Satanistka jedna. A odchází.
Přichází žena středního věku a bez ptaní přisedá ke mě. Co jste s ním hovořil ? Pohlédnu na ni. Pak beze spěchu odpovím: Dobrý den. My se známe ? Žena nereaguje a znovu opakuje dotaz: O čem jste s nim hovořil ? Teď neodpovídám já a pozoruji slunce. Žena začne: Dobrý den. Já jsem ošetřovatelka z ústavu a zajímalo by mě o čem jste s ním hovořil. On totiž už rok s nikým nekomunikuje. Má deprese a je pod lékama. Uvažuji: Pěkné svinstvo ty antidepresiva. ...O čem jste hovořili ? Pohlédnu na ni. Oči plné čených skvrn. Na vyhrnutém rukávu má velikou bradavici a na ní několik dlouhých černých chlupů. Napadlo mě: kakaová skvrna velikosti mexického dolaru. No, celkem nic. Jen že nás všechny vysvobodí a vy že jste čarodějnice. Paní se začíná zvedat a ptá se: Vy jste taky z nějakého ústavu ? Usměji se: Ano, já jsem z církve Petra Slezáka. Žena se usměje a ptá se dál: Tak tím se vše vysvětluje. A vy jste nějakaý kazatel ? Ne, odpovím, já jsem vedoucí. Já jsem ten Slezák.
Žena bez pozdravu odchází. V duchu si (jako ve filmu) přehrávám ze svého čipu celou příhodu. Co všechno se může přihodit na krásném místeckém náměstí ... a co se nám to tu potuluje za lidi (z ústavu) ?? A je to bezpečné ??
Zastavím se u bratra a bavíme se o všem možném. O Pepikova a Víťovi ... Naš rozhovor bratr zakončil slovy: Prosím tě, zůstaň normální. Usměju se: No, pokusím se. Ale je to TAK TĚŽKÉ... Nechápavě kroutí hlavou.
A kdo je vlastně normální. Já, pacient, ošetřovatelka, Pepík, Víťa... nebo snad lékař v tom ústavu ??
Všem příjemný den a nevěřte na bubáky.
JÁ, PE♥TR :-)
ENERGIE-PRÁCE-CESTA
