2. mrtvice

Tak se mi zdálo, že snad už, než první mrtvice, mě nic horšího nemůže potkat. Nikdy neříkej nikdy ...

PE♥TR :-)

Po první mrtvici jsem se mírně zrehabilitoval. A ejhle. Pravá ruka úplně chladná a necitlivá, levé oko přivřené ... Prostě opět je to zde. O co mě to méně zasáhlo na těle, o to byly horší problémy vnitřní. Změná hybnost se dá tolerovat, ale co s tím, že nic nepoznáš ?? Jakékoliv čtení bylo naprosto nemyslitelné. Vůbec jsem nechápal písmena a čísla. Poznal jsem jen známé tváře. Tvary a barvy jsem poznal, ale nic jsem neuměl pojmenovat.

A jelikož jsem vypomáhal v jedné ostravské firmě a počítači a administrativou, bylo dost zle.

První den jsem se snažil vzdorovat (čili vzpěčoval jsem se). Když jsem druhý den nebyl schopen přečíst heslo napsané na nástěnce (pět písmen) převlekl jsem se do monterek a začal uklízet areál. Chodil jsem s metlou sem a tam, sbíral staré papíry, prostě uklízel.

Spolupracovníkům bylo divné, že jsem už dva dny neseděl u počítače. A když jsem požádal kolegu aby mi napsal mail, bylo to jasné. Dobrá duše kontaktovala mého neurologa a jeho jediné radě "ihned do nemocnice" se nedolo odolat. Byl jsem "přehlasovám" :-)))

Parné léto, sedím u lékaře v ordinaci. Snažím se mu popsat, co se mi stalo, ale moje vyjadřování ... Lékař po krátké chvíli ukazuje na své ruce dva prsty a říká: kolik prvstů vidíte ? Chvíli počítám a pak říkám: hodně. Lékař ukatuje vztyčený palec a ptá se: A teď ? Opět chvíli sleduji palec a pak konstatuji: Nevím. Vm, že to není hodně, ale nevím kolik. Lékař začne psát na počítači a konstatuje: tak se, pane Slezák, běžte převléct na pokoj a my vás budeme léčit. Vjel do mě TAKOVÝ vztek: Hospotalizace ? A teď v létě ? Neumím číst a počítat. A co má být. Ta vaše neurologie. Nic  neděláte, člověk tam leží týdny a nic neví. Co se bude dít dál ? Jen ležet a ležet a do lidí pompujete jedy. Jak já vás nenávidím.

Běhal jsem po ordinaci a kopal a tloukl do skříní a do stolů. Lékař tiše přihlíží. Je vidět, že má ze mě strach. Po cvíli se ullidňuji a dám se odvézt na oddělení. Uléhám a usínám. Jsem TAK vysílený a ospalý.

Má slova se potvrdila. Tři týdny "proležené" na pokoji. Co dělat dál ? Opakuji si všechna cvičení, která znám: tibeťany, brokáty, Falung, dýchání ... a hlavně, začínám pracovat ma vlastní sestavě cvičení. Nazval jsem ho C.I.T. Vše si ukládám v hlavě. Jsem překvapen, jak si vše pamatuji a jak vše začínám chápat. Každý "kamínek" zapadá do veliké mozaiky. Začínám si vzpomínat na slova svého mistra TAI CHI. Na věci, které řekl před pěti i desíti lety. Jsem z toho jako v horečce.

Tyto tři týdny v nemocnici byly tak očistné. A co si nejvíce na nich cením ? Naučil jsem se žít sám se sebou. Začal jsem sám sebe akceptovat. Naučit jsem se čekat a využívat toho co mám.

Když mě propouštěli, chvíli jsem s lékařem pohovořil. Zdá se mi (řekl), jako bychom propouštěli jiného člověka. Krátce mu poděkuji a odcházím. Trochu vrávoravě. Sedím před nemocnicí a hledím do dopoledního slunce. Zase na svobodě. A TEĎ se do toho dám naplno. A cvičení ? To už ze mě nikdo "neodpáře".

Druhá mrtvice, ale úplně jiná, než ta první. A opět, nic nevědět a dostat se z toho. Nic neplánovat, nekalkulovat, nestěžovat si. Jen cvičit, cvičit a cvičit. Rozpohybovat se. Rozhýbat svou vnitřní energii (chi).

Obtud i název: ENERGIE-PRÁCE-CESTA (chi-kung-dó :-))

Přeji příjemný den VŠEM.

JÁ, PE♥TR :-)

ENERGIE-PRÁCE-CESTA