Zavřel jsem oči a oddal se blahodárným účinkům slaných kamenů

Po ukončení pobytu v lázních jsem navštívil svoji obvodní, abych ukončil nemocenskou a vstoupil do řad důchodců. Po mozkové příhodě jsem žil v bláhové naději, že do pár měsíců budu zpátky. Jenže čas plynul a stav se stabilizoval. Do stavu před iktem však bylo hodně daleko. Žít s minimální nemocenské taky nebylo ideální, tak jsem zažádal o důchod.

Při té příležitosti obvodní kontaktovala zdravotní pojišťovnu, aby mi vyjednala další lázně, v podstatě už třetí po příhodě, a ta je schválila. Čas plynul a z Čeladné, kam jsem si lázně zažádal, se stále neozývali.

Po dvou měsících jsem to nevydržel a pro jistotu tam zavolal. Překvapilo mě, že pro velký zájem mě povolají až koncem září. Že by měli tak dobrou pověst?

Opět se nic nedělo další měsíc. Až do úterka. Zavolali, kde jsem se zdržel, že jsem měl termín nástupu. "Já bych rád, vždyť už čekám tři měsíce na váš zvací dopis." Nástup i bez něj mi tedy odložili na pátek.

Rána byla chladná. Když jsem to srovnával s pobytem v léčebně vloni, kdy jsem se opaloval i v říjnu, začalo to docela brzy. Na horách už byly i mrazíky. Babí léto už asi nebude. I když...

Rehabilitace jsem začal dýcháním kyslíku. Potom jsem absolvoval perličkovou koupel s následným odpočinkem, teplý zábal a vířivku. Na fyzioterapii jsem dostal mladého kluka hromotluka. Proklepal mě a podíval se, jak chodím a co umím. Zmínil jsem se, že mi něco aplikují do zdravé ruky. Trochu ho to překvapilo, ale taktně pomlčel. Odpoledne už to píchla do té pravé. Jsme jenom lidi. Horší by bylo, kdyby se spletla při amputaci. Na omluvu se se mnou podělila o vtip: 

O zaměstnání se ucházejí Čech, Rus a Američan (klasika, že?). A přijímající se jich ptá:
"Kolik je 1+1?" 
Američan odpoví: "Two".
Rus odpoví: "Dva".
A Čech se zeptá: "A kolik potřebujete, aby to vyšlo?"

Že by ji někdo prozradil, že jsem byl v minulém životě účetní? 

Po procedurách jsem si na chvilku sedl na sluníčko. Kuřáci vpravo, nekuřáci o pět metrů vlevo. Naštěstí foukal příznivý vánek. A koho to nevidí mé "bystré" oči? Kolem šla kolegyně z Chuchelné. Bylo to milé setkání. Chodila sice stále o hůlce a v ruce ani noze neměla cit. To i přesto, že pomoc měla okamžitě, protože se jí to stalo na nákupech. Ale na první pohled už na ni člověk nepoznal, že je po CMP. Chvíli jsme vzpomínali na události před rokem, a pak odjela na ubytování.

Protože se ochladilo, šel jsem se zahřát procházkou. Když jsem se vrátil k večeři, někteří už z ní odcházeli. A to jsem přišel o čtvrt hodinky dříve. Připadal jsem si jako v Africe, kde půlhodina taky nic neznamená. Příště přijdu o půl hodiny dříve a uvidíme. Pro změnu budou vydávat, jak mají.

Druhý den jsem měl solnou jeskyni. Poprvé v životě. Byl jsem plný očekávání. Prý je to strašně zdravé. Sotva jsem se pohodlně usadil do rozkládacího křesla, ono se pode mnou rozpadlo, jak domeček z karet. No co, stane se. Únava materiálu. Dali mi nové. Znovu jsem se usadil, už ne tak pohodlně, co kdyby.., sestra mě přikryla dekou, pustila relaxační hudbu a opustila nás. Zavřel jsem oči a oddal se blahodárným účinkům slaných kamenů.

Po chvilce vrzly dveře a vstoupil další pacient. A s ním... čtvrt hodiny vyfukoval cigaretový kouř, kterého se nadýchal asi těsně předtím. Vzdal jsem to. To jsem si mohl sednout do hospody. Začal jsem mít o příznivých účincích solné jeskyně smíšené pocity.

První dny jsem měl za sebou.

Z technických důvodů nefunguje diskuze k článku.