Začalo to v deseti letech

Led Zeppelin a Pink Floyd v deseti letech předznamenaly jeho život. Sluníčko, Šántí, Joe Carnation band, Původní Bureš, Abigail, Czeltic, ale i DG307 nebo Jiří Dědeček; to jsou kapely, ve kterých hrál. 

Bydleli jsme na jednom patře s jeho babičkou. Když ji přijel s rodiči navštívit, zastavil se, abychom si vyměnili své objevy v hudbě. Nebo jsme jeli s pár nadšenci na ostravskou burzu, podívat se po nových deskách. Bylo to za totality, kdy se jinak nic kloudného nedalo sehnat. Burza byla na černo, přesto byla trpěna. Abychom na to nezapomněli, tak ji příslušníci SNB občas rozprášili.

Jezdívali jsme vlakem, ve kterém byl prostor popovídat si o ledasčem. Nejčastěji o hudbě, která nás spojovala. Vzpomínám na jednoho kolegu, který mluvil o nějakém rytmu, který se prostě nedá zahrát. Marcel se jenom pousmál a začal jej vyťukal do stolečku pod oknem.

Od onoho dne v mých očích prudce stoupl nahoru. Pochopil jsem, že má něco víc, než my. Tehdy mu mohlo být čtrnáct. To už se u něj projevovala zraková vada, která v dospělosti vedla k nevidomosti.

Vraťme se ještě trochu zpět. Hudební nadání měl Marcel Pindel, jak se zdá, v rodině. Dědeček hrál na klarinet a zpíval ve sboru, otec býval baskytaristou a jeho strýc v mládí založil kapelu se kterou hráli na zábavách ve Frýdku-Místku a okolí. Možná tady Marcel poprvé uslyšel živou elektrickou kytaru.

Vzpomíná, jak v deseti letech dostal od bratrance dvě elpíčka: The Dark Side of the Moon od Pink Floyd a čtyřku Led Zeppelin. Tyto desky mu tak učarovaly, že je poslouchal pořád dokola a ne a ne se jich nabažit. Od té doby sháněl všechno možné, a když se nedaly sehnat desky, alespoň jejich nahrávky a vše do sebe, jak sám říká, nasával.

Kvůli zrakové vadě Marcel chodil do speciálních škol pro slabozraké. Povinnou školní docházku absolvoval na speciálních školách v Opavě a v Brně, maturitu udělal na gymnáziu v Praze. Tam založili se spolužáky svou první kapelu. Když se rozhodoval, který nástroj si vybere, nemusel moc přemýšlet. Od dětství ho fascinovaly bicí.

Tehdy hráli s Martinem Rousem, s kterým po maturitě odešli na konzervatoř do Deyláku (škola pro slabozraké). Tam založili rockovou kapelu s ironicko-poetickým názvem Sluníčko. To se psal rok 1988.

Později se k nim přidala Lenka Dusilová (1992), Petr Pancho Prchal a Fredrik Janáček. V roce 1992 Martina Rouse vystřídal kytarista Marek Zelený.

V roce 1994 vyhráli hudební soutěž Marlboro Rock In, díky čemuž zahájili hudební festival Open Air Gampell ve Švýcarsku. Se společností BMG podepsali exkluzivní smlouvu a vydali první stejnojmenné album. Akademie populární hudby je nominovala na cenu „Objev roku“. Hráli jako předkapela Lucie a vše vypadalo velice slibně. Jenže…

Řekněme, že přišly neshody v dalším nasměrování a protože se nedokázali sjednotit, došlo, před vydáním druhého alba, v roce 1995 k rozpadu Sluníčka.

Další Marcelova hudební historie je více než bohatá:

ŠÁNTÍ - s Martinem Rousem vytvořili novou kapelu, v níž si k bicím i zazpíval na CD Kouzelná ryba (1999),

JOE CARNATION BAND - (Joe Karafiát mimo jiné Garage, The Plastic People of the Universe) - zahrál si na dvou albech: Dlouhý noci s JCB (1999) a Carnation (2002 – 2003),

JEFF BIOGRAF - roční koncertní činnost,

PŮVODNÍ BUREŠ - psychedelicpunkfolkrock kapela, nahrál s ní tři alba, Ghost do domu (1998), Myš You Were Here (1999), Sen noci indiánské (2001),

ABIGAIL - album Dvojí (2006),

CZELTIK - koncertní činnost (2003 – 2013),

DG307 -  roční spolupráce, živé album (2005),

JIŘÍ DĚDEČEK - Kdyby smrtka měla mladý (2003), Řekněte to mýmu psovi (2006), Prší nám do campari (2010),

Folkově upravené šansony Jacquees Brella.

Určitě jsem ve svém výčtu nezachytil všechny Marcelovy profesionální aktivity. Ani to při jeho vytíženosti nelze.

A čeho si na Marcelovi vážím? Jeho schopnosti srovnat si priority a dát na první místo lidi před kariérou. Když do mého života přišla nemoc, hledal všechny možné cesty, jak mi můj úděl ulehčil. A v podstatě tak činí dodnes. Díky, Marceli!