Příběh jednoho života. Pátrání bylo úspěšné, díky vám.

Netrvalo ani týden, co vyšel můj poslední článek a dostal jsem email od člověka, který se představil jako ten, koho hledám. Z tisícovky lidí, kteří článek přečetli, v deseti milionové zemi, se našla pověstná jehla v kupce sena.

Později jsem pochopil, že to zase taková náhoda nebyla. V České republice žije asi 150 až 200 tisíc lidí se zrakovým postižením, nemluvě o krátkozrakých a dalekozrakých, jejichž  počet je mnohem, mnohem vyšší. I tak je to velké číslo, ale těch, kteří absolvovali konzervatoř v Dejlově ústavu pro nevidomé, je daleko méně. A tak není téměř překvapení, že se takový člověk našel. Zvlášť takový jakého jsem hledal. 

Vraťme se ještě k minulému článku: Příběh jednoho života. Najde se člověk, který ho zná? Týden po jeho zveřejnění mi přišel email, ve kterém se psalo, že příběh, který uvádím je o něm – tedy o pisateli emailu, ale že je silně zromantizovaný a jestli se chci dozvědět pravdu takovou, jaká skutečně byla, ať mu zavolám. Pod článkem bylo uvedeno jméno a telefonní číslo.

Abych nezavolal, proto jsem přece článek psal! Ale co když si ze mne chce někdo vystřelit?, ozval se ve mně tichý hlas. Jak to poznám?

A tak jsem si jednoho dne večer sedl do pohodlného křesla, v pokoji jsem si udělal mírné osvětlení, aby mne nic nevyrušovalo a panu Jiřímu Mojžíškovi jsem zavolal. Po zdvořilostním trochu rozpačitém úvodu jsem se začal pomalu potit a zadrhávat v řeči víc, než je u mě obvyklé. O pravosti mnou hledaného muže nemohlo být pochyb.

Začal mě laskavě, ale docela urputně upozorňovat na jednu nesrovnalost za druhou, až jsem byl nakonec rád, že se v článku vůbec poznal. Zmíním se však jen o jednom „nedopatření“, protože mi připadá zásadní. Když mu totiž do klína spadl narozený klučina, nebyl už žádný mladík, jak ve svém původním článku píšu, ale byl mužem zralého věku, takže jeho synovi je  dnes kolem 25 let. Mnohem méně, než jsem předpokládal. Syna vychoval, on vystudoval…, a více jsem se od Jirky Mojžíška o jeho soukromí nedozvěděl. Koneckonců, má na to právo, nemusím vědět všechno. 

Zbývá poděkovat čtenářům, kteří na můj článek upozornili a panu Mojžíškovi, kterému jsem stál za to, aby se se mnou spojil a aby si se mnou jeden večer téměř hodinu povídal.  

Nadchl mě jeho smysl pro humor a skromnost, s jakou přijal nesrovnalosti v článku, protože jich bylo více než dost. Nadchla mě jeho přímočarost i zřejmá odvaha mluvit se mnou, s úplně neznámým člověkem… A jaký je vlastně jeho příběh?

Jirka Mojžíšek vystudoval na konzervatoři, kde v prvém ročníku začal poznávat počítače. Ty ho nakonec tak chytly, že u nich zůstal a stal se programátorem. Hudba mu zůstala jako koníček.

V Jirkovi Mojžíškovi jsem však objevil člověka všestranných zájmů a aktivit. Když už jsem znal jméno, nebyl pro mou dobrou vílu problém najít spoustu stránek, kde nevidomý muž vystupuje se svými aktivitami. Zároveň to změnilo můj pohled na možnosti, které přes svůj hendikep nevidomí mají i na jejich schopnosti věnovat se celé řadě i málo uvěřitelných aktivit, a že jich není málo, posuďte sami:

Už v mládí se naučil ovládat plachetnici i surfovat.
V zimním období pak jezdí na běžkách.
Na upoutaném laně skočil ze čtyřicetimetrového mostu.
Je autorem knihy Co vlastně ti nevidomí dělají?, kde popisuje své dětství a mimo jiné radí zdravým, čeho se při kontaktu s nimi vyvarovat.
Hraje v ochotnickém divadle.
Má své webové stránky, kde publikuje své hry, hračky a pomůcky pro zrakově postižené.

Na závěr uvedu asi to nejzajímavější, vynález, který učinil. Umíte si představit nevidomého, jak střílí lukem na terč a to sám bez pomoci jiných, vidících? Je to jeho vynález a ve světě nemá obdoby.   

Díky pane Mojžíšku, že jste mi umožnil malinko nahlédnout do světa nevidících a slabozrakých. Bylo to poučné, motivující a inspirativní!

Zajímavé odkazy:

http://mojzisek.braillnet.czhttp://www.blindarchery.wz.czhttps://www.youtube.com/watch?v=I3TFR6l8_Tohttp://www.apogeum.info/tlex/heslo.php?id=683