Když nepomohl kontroverzní lék MMS, vrátil jsem se ke klasické medicíně. Ale ani neuroložka si nevěděla s mimovolným třesem rady.
Pokud byla ruka položena, byla v klidu. Jenom jsem ji málo zvedl, dala se do pohybu, který jsem nemohl ovládnout. Tím se stala nepoužitelná, nedokázal jsem s ní ani nic přidržet. Tento stav už trval více než půl roku.
Neuroložka mi doporučila znovu se vrátit k Baclofenu, léku na uvolnění svalového napětí. Moc se mi její doporučení nelíbilo, protože vedlejší účinek je oslabení i ostatních svalů. A já chodil do fitka svaly zpevnit, posílit. Ale co se dalo dělat. Byl jsem vychovaný v době, kdy doktoři se poslouchali.
Jednou v autobuse jsem si přisedl k ženě. Dali jsme se do řeči. Říkala, že za dobu co mě vídá, jsem se hodně zlepšil. Sice mě potěšil její zájem, ale musel jsem ji oponoval, že naopak - zhoršil. A jako hlavní argument jsem uvedl třes pravé půlky těla, který jsem ani těsně po mozkové příhodě neměl. A že mi rehabilitace ani léky nepomáhají. Řekla, že když měla nemocného kluka, že si s ním taky nikdo nevěděl rady, až na jednu fyzioterapeutku. Sice neví, jestli ještě pracuje, protože už tehdy byla starší, ale že bych to mohl zkusit, a popsala mi, kde pracovala. Zkusil jsem ji vyhledal. A byla tam.
Vyslechla můj problém a co vše jsem podstoupil, vše si zapsala a řekla, že s něčím podobným se ještě nesetkala, ale bude přemýšlet, co by mi mohlo pomoci. Já jsem měl za úkol obstarat žádanku. Rehabilitační doktorka pochválila moji snahu a předepsala deset rehabilitací.
Nová fyzioterapeutka mě překvapila tím, že její cvičení trvala plus mínus dvě hodiny. Nejdříve jsem měl tři čtvrtě hodiny samostatné cvičení, a pak jsem hodinu, hodinu a půl cvičil s ní, nebo ona se mnou. Poznal jsem mnoho fyzioterapeutů a každý měl jiný styl. Ona nebyla výjimkou.
Zatímco po první rehabilitaci jsem nepocítil žádné změny, už po druhé se mi ruka úplně zklidnila. Poprvé po půl roce se mi netřásla. Byl to úžasný pocit. Doma ženě říkám:
„Všimla sis na mě něčeho?“
„Čeho bych si měla všimnout? Byl jsi u holiče?“
„Že se mi netřese ruka!“
„Ale večer se ti vždycky zklidní.“
„To je pravda, ale to už trvá od poledne!“
„Že by? No, kéž by to vydrželo!“
Mé nadšení však netrvalo dlouho a přání mých blízkých se nesplnilo. Po třetí rehabilitaci se třes vrátil a do konce rehabilitace už neustal. Zklamání? Ano, ale i naděje. Když to pomohlo jednou, třeba to pomůže při dalším zopakování. Uvidíme.
Pro zasmání
Nemáme to sice lehké, ale ti co to mají lehké, nemají to zase jisté.(Víťa z Darkova)
