Tak originální výmluvu prý ještě neslyšel

Smysl pro humor je velká deviza. Terapeut, ke kterému jsem se dostal, ho  měl na rozdávání a k tomu neskutečnou paměť na vtipy. Stačilo ho jen naťuknout a už vás bavil. Kolikrát jsem ho musel zastavit nejen pro smích, ale i pro moji chabou paměť, navíc ještě zhoršenou mozkovou příhodou, když jsem si chtěl nějaký vtip zapamatovat, abych se o něj mohl podělit. Přitom víc než jeden by moje hlava neunesla.

Potkají se dva známí.

„Tak jak se ti daří?“ ptá se první a přitom se dívá na invalidní vozík, na kterém sedí ten druhý.
„Uý-bor-ně.“ Odpoví s poruchou řeči druhý.
„Opravdu?“ ptá se první nedůvěřivě.
„Ou-prau-du. Uý-hrál jsem ve spor-tce pr-uní cenu.“
„Ne! Vážně?“ říká kolega, „kdyby se to stalo mně, tak mě snad raní mrtvice.“
„Takuy že jo,“ odpoví kolega s poruchou řeči „ale naa-štěstí mě uje-nom líz-la.“
 

Kromě legrace mě i zásoboval tipy na zajímavé filmy o lidech s různým postižením a stránky, které by mě mohly zajímat. 

Když jsem se po lázních po krátké přestávce k němu konečně dostal, řekl jsem mu o přetrvávajících bolestech ruky. Spoléhal jsem na to, že mi dokáže pomoci jako vícekrát předtím. Nespletl jsem se. Dvě sezení, ležení a bylo vše v pořádku. Po měsíční přestávce ale ruka byla hodně zesláblá. Příště už nebral žádné ohledy a dal mi zabrat.

Třeba jsem vystoupil na malou podložku, a pak na další, ještě vyšší. Přitom mě různě tahal a narušoval moji rovnováhu. Nebo jsem rychle chodil dopředu i dozadu. Nebo jsem stál na balanční plošině a zkoušel dřepy. Už si nepamatuji na čem všem mě trénoval. V každém případě jsem byl rád, že mě nešetřil a že byl nekonečně kreativní. Možná to mělo i vliv na točení hlavy, protože se o hodně zlepšilo. Nebo jsem se s tím naučil žít?

Během cvičení jsem z něj tahal rozumy. V té době mě zajímaly změny po mozkové příhodě. „Změny v mozku se dějí zhruba do půl roku po příhodě.“ O změnách tělesných však mluvil pozitivně. „Pokud se cvičí, dochází ke změnám stále.“ A to je pozitivní. „Budu na tom pracovat dál,“ ujistil jsem se.

Nedá mi to, abych se ještě nepodělil o jednu příhodu s ním. Jednou, když všichni odešli z domu, mi došlo, že jediná cesta, kterou se dostanu ven a mohu zamknout je čerstvě vybetonovaná a nemohu tedy na své procedury. Na internetu jsem si vyhledal telefony a omluvil se, že se nemohu dostavit, protože máme čerstvě vybetonovaný vstup a kdybych šel přes zahradu, zase bych nemohl zamknout. Terapeut se začal smát, že tak originální výmluvu ještě neslyšel. A to jsem mu řekl čistou pravdu, nic než pravdu. 

A na závěr ještě jeden o zázračné studánce:

Jako první do ní vstoupí slepý. Když se vynoří, vidí. Jako druhý do ní vstoupí holohlavý. Když se vynoří, má husté vlasy až do půl zad. A jako třetí tam na invalidním vozíku vjede muž po mozkové příhodě. Když vyjede, je zklamaný, že se nic nestalo. „Jak to že nic,“ říkají druzí dva, „vždyť máš nové gumy!“