Právě pro svou odbornost psychologa byl Kelvin pozván na tuto podivnou planetu. Tříčlenná posádka zde prožívala jakési nepochopitelné nevysvětlitelné jevy, zkušenosti. Ani Kelvin se jim nevyhnul.
Solaris
Autor Stanislaw Lem
Vydal Tympanum v roce 2014 (první vydání v roce 1961)
Zvláštní bylo, že po přistání, nebo lépe, spojení s vesmírnou stanicí obíhající jen několik set metrů nad povrchem, na Kelvina nečekal nikdo z posádky. Byl nervózní z jakéhosi neurčitého očekávání, předtuchy. Napětí vzrůstalo tak, že za sebou nesnesl prázdný prostor. Zavřel za sebou dveře kajuty a židli si postavil zády ke stěně. Rozhodl se, že čekání na Gibariana vyplní prohlídkou jeho knihovny. Jeho pozornost upoutala kniha Dějiny Solaris. Pohodlně se usadil a začal v ní listovat.
Solaris byla objevena téměř sto let před jeho narozením. Planeta obíhá okolo dvou sluncí – červeného a modrého. Gamovova-Shapleyova teorie vylučuje na takových planetách vznik života. Povrch planety je, až na malé ostrůvky skalnaté a pusté souše, téměř celý pokrytý oceánem. Pohyby oceánu mají aktivní charakter, a to tak silný, že dokáží ovlivňovat oběžnou dráhu planety. Pro tento jev vědci usuzují, že oceán je jakási vysoce organizovaná forma života, pravděpodobně převyšující svou složitostí i zemské organismy. Jenže otázku, jak může ten sirupovitý aspik, ta beztvará břečka, stabilizovat oběžnou dráhu nebeského tělesa, nikdo nezodpověděl.
Avšak to nebyla jediná záhada. Objevila se záhada druhá, snad ještě překvapivější. Vědci podrobili oceán výzkumu. Na jisté impulzy odpovídal jakoby matematickým jazykem: elektrickými, magnetickými a gravitačními impulsy. Problém byl, že na stejný impulz reagoval pokaždé jinak, a po určitém čase přestal reagovat úplně. Jakoby je začal ignorovat. (Přestali být pro něj pozemšťané zajímaví?)
A tak se stalo, že se vědci ocitli přesně tam, kde byli, když tyto poznatky začali před sedmdesáti osmi lety shromažďovat. Oceán nepoužívá žádné stroje a ani je nestaví, i když za určitých okolností toho je schopen. Dokázal totiž napodobit části některých přístrojů, které do něho byly ponořeny. Jenže to dělal jen v prvních letech výzkumů. Později všechny takové pokusy ignoroval, jako by o naše zařízení, a vlastně o nás, ztratil veškerý zájem.
Kelvin rozložil na desku stolu mapu Solaris, a začal si ji prohlížet. Šedivý oceán měl své mělčiny a hlubiny. Stál nad mapou a najednou měl silný pocit, jako by ho někdo sledoval. Prudce se otočil… , ale nikdo tam nebyl. Jen z okna na něj zírala tma, beztvará, obrovitá, bezoká, bezmezná tma. Nebyl na stanici ještě ani hodinu a už začínal chápat, proč se zde objevují případy stihomamu.
Na podlaze byly rozházeny papíry. Chtěl je zvednout, když vtom si všiml, že jeho ruka vrhá dvojí stín, ne pouze jeden jako doposud. Otočil se. Růžová záclona hořela, jako by ji někdo odshora zapálil; plála ostrým pruhem jasně modrého ohně, který se každým okamžikem rozšiřoval. Trhl tkaninou na stranu – oči mu oslnil pronikavý jas požáru. Zachvátil třetinu obzoru. Údolími vln se táhla ke stanici změť dlouhých strašidelně protáhlých stínů. To byl východ. V oblasti, kde se nacházela stanice, vycházelo na oblohu po jednohodinové noci druhé, modré slunce planety.
Vtom uslyšel někoho jít po chodbě. U jeho dveří se zastavil. Klika se pomalu pohnula. Kelvin ji bezděčně uchopil a přidržel. Oba drželi kliku nějakou chvíli a pak mu v dlani povolila. Když se odvážil dveře otevřít, nikdo už tam nebyl. Vyšel ven. Když se blížil k okrouhlé hale, z níž se paprskovitě rozbíhaly chodby na všechny strany, spatřil velkou nezřetelnou postavu blížící se k němu pomalým kachním krokem. Ze stínu vystoupila obrovská černoška. Uslyšel měkké ťapání jejích bosých chodidel. Na sobě měla jen jakoby ze slámy upletenou sukni. Měla obrovské svislé prsy. Její paže byly mohutné jako stehna urostlého muže. Podobala se soškám ze starší doby kamenné. Prošla kolem něj ve vzdálenosti sotva jednoho metru, aniž si ho všimla, a opět se vzdalovala. Co to bylo? Kde se na této vesmírné stanici vzala? Udělal ještě krok ke Gibarianově kajutě a zastavil se. Věděl, že tam nevstoupí. Nemohl. Co kdyby tam byla.
Když se později setkal se Snautem zjistil, že to byl on, s kým se přetlačoval o kliku. Ze Snauta také vyšlo, že Gibarian, druhý člen posádky, nežije. Dnes ráno spáchal sebevraždu. O příčině smrti se však ostýchal mluvit. A o obří černošce, kde se na stanici vzala, také. A co Sartorius? Ten se zamkl u sebe v laboratoři a nevychází ven. Ozývá se odtud nějaký dětský hlas.
Kelvin vůbec nechápal, co se tady děje. Jeho zmatek se ještě prohloubil, když se ráno probudil a uviděl vedle sebe sedět Harey, svou ženu. Nejdřív se ujišťoval, že to musí být sen. Byla tak skutečná, taková, jakou si ji pamatoval, když před deseti lety zemřela. Tehdy jí bylo devatenáct. Ano, mrtví nestárnou. Jenže sen to byl až příliš živý. Vnímal takové podrobnosti jako jsou jemné chloupky na tváři nebo záchvěvy trička na levém prsu v rytmu tlukoucího srdce. A když promluvila, i hlas byl týž, hluboký a jakoby roztržitý.
"Kde ses tady vzala?" zeptal se jí.
"Nevím," řekla, "je to něco špatného?" …
Kelvinovi pomalu, ale hodně pomalu, docházelo, co se na Solaris vlastně děje.
